Kde to jsem ?

Jaký má pro mě smysl klást si neustále základní otázky?  Cítím se jako stín bez podstaty. Cítím se jako vlastní myšlenka, která může kdykoli zmizet. Stále si nejsem jistý vlastní realitou. Nemám pevné body, od kterých by se mohl odrazit. Říkám, že píši pro to, že mi to pomáhá přemýšlet. Jsem skutečně ztracen ve změti vlastních myšlenek, jež se proměnily v začarovaný kruh? Přesto všechno jsem stále ten, který stojí na svých nohou. Apaticky smýšlím o svých skutcích, které jsem po sobě zanechal.

V průběhu tohoto a minulého roku jsem sepsal asi stopadesát stran neskutečných nesmyslů, které popisují moje tehdejší myšlení. K většině názorů bych se dnes pravděpodobně nepřihlásil nebo mám jiný pohled. Tyto nesmysly, které se pokusím zveřejnit v průběhu tohoto týdne nevyjadřují můj součastný pohled na svět. Předpokládám, že mi pomůže, když si to celé přečtu a zveřejním. Težo se to čte. Možná, že bych k tomu asi měl vydat manuál, ale v zásedě nevyjadřuju nic vzvláštního. Před těmito texty jsem uvěřil bludu teorii nepřímé nevědomosti. Byl jsem tehdy zamilovaný do jedné krásné holky z gymlpu a celý problém byl v tom, že jsem jí to nedokázal říct až dnes po více než roku.

 „Moje babička vždycky říkala: věř tomu, kdo hledá pravdu, ale nevěř tomu, kdo si myslí, že ji nalezl.“  (Hanach, Dexter)

Já jsem totiž ten, kdo si myslí, že nalezl pravdu. Mám tedy nadále důvěřovat sobě samému? Tělo a mysl mám jenom jednu. Nemám právo odsuzovat sám sebe. Rád bych se, ale poučil z nově nabytých poznatků. Nejsem věřící, abych se jen tak vyzpovídal a bylo mi odpuštěno, ale nepovažuji se ani za naprostého cynika, který za sebou mávne osudem nepoznamenanou rukou. Neznám se. Skutečně nevím, kdo jsem. Dokážu si totiž neskutečně lhát. Pravdou, ale je, že stále myslím.

 „Cogito ergo sum“ (Descartes)

Jen ti, kteří myslí na to přijdou. Jen ti, kteří konají, žijí.  Možná ne, možná ano. Zajisté stále věřím, že pro mě existuje naděje. Po celý můj život ve mně rostla jako pralesní stromy. Tak hustě a neohroženě. Tak jako já žiji ve své mysli. Možná se jenom snažím nalézt ztracenou sebedůvěru. Někdy se snažím žít nihilisticky a přemýšlet jako Jim Morrison, přestože si nemyslím, že tak přemýšlel. Tak jako každý byl odsouzený sám sobě a svým myšlenkám. Proč by mělo být tak těžké si vážit sama sebe. Stále jsem ten, kdo rozhoduje, tak jak je mi to přirozené. Neznám skutečnou pravdu. Jinak už by byl konec, ale jen pokud si nelžu.

Říkám, že píší, protože mi to pomáhá přemýšlet. Pravda je, ale taková, že od té doby, kdy se snažím „odkrouhnou“ „rozšířenou osobnost“ je velmi obtížné přemýšlet. Podle úvodního nadpisu si připadám, jako bych blouznil.

Proč musí být, číst to, co píšu tak obtížné? Stále mi připadá, že se nedokážu pomocí písma vyjádřit, že to nedokážu popsat tak, jak se skutečně cítím. Nevím to ani já sám. Nevím, kam se ztratila moje vlastní představa. Nejsem si jistý, jestli skutečně dokážu najít cestu. Jako bych se z nenadání probudil uprostřed někoho jiného. Pokud sám sobě nelžu. Nikdo do psí prdele nemá právo vědět úplnou pravdu veškerého bytí a já teprve ne. Nejsem žádný posraný vyvolený. I když se sám snažím přesvědčit o opaku. Opět bych si mohl zopakovat známou relativizující frázi, která by mně snad vyvedla z omylu. Nemyslím, že se pouze konejším, abych mohl lépe usnout. Pokaždé, když jsem smýšlel o své výjimečnosti, nevydrželo to dlouho. Znovu a znovu jsem zjišťoval svou nedokonalost, tak jak se to považuje za správné. Nepřímá nevědomost není konečným výsledkem dlouhodobého přemýšlení o smyslu a fungování vesmíru potažmo lidstva samotného. Vychází to jen z celkové vztahové frustrace. Jsem snad výjimečný tím, že jsem se párkrát zamiloval a téměř vždy to dopadlo velmi špatně. Láska odezněla, ale rány zůstaly. Vím jaké to je být zamilovaný. Byl jsem zamilovaný do spousty žen a místo toho, abych se snažil přirozeně projevovat city, jsem přemýšlel nad „nesmrtelností chrousta“. Úplně zbytečně jsem použil rozum. Dokázal jsem si přelomit veškeré city. Sklouznul jsem do nicoty. Radši jsem vytvořil nějakou posranou teorii, abych unikl. Pokud si ovšem nelžu. Člověk, a mě z toho nevyjímaje, má uvnitř vlastní duše jakousi „potřebu“ navazovat vztahy. Zamilovat se. Na tom není nic špatného. To je přece to správné a důležité, co dává životu smysl. Filozofové se mohou jít vycpat. Žádná posraná teorie nemá právo, a to ani já, narušovat to nejkrásnější co nám dala příroda. Třeba jenom postrádám odvahu čelit tak krásné a stejně tak nebezpečné vlastnosti jako je láska. I když z mého podvědomí tryská kdejaká sračka a mimo jiné mě jen, tak náhodou snaží, vtáhnou, do myšlenky, že jsem gay. Nevím, jak to funguje pro gaye. (i když si tím v poslední době nejsem tak úplně jistý). Co když to, ale nakonec vzejde z celkové frustrace a ve výsledku to se to prostě stane realitou, kterou člověk akceptuje. Několikrát jsem prohlásil, že s něčím se prostě nesmířím. A s faktem, že ze mě stane nebo stal gay, prostě končím, přes takovou sračku nejede ani trolejbus a už vůbec ne vlak. A udělám pokud možno všechno proto a ještě mnohem víc abych tuto alespoň doufám představu dostal pryč. Abych se já stal gayem. To je skutečně vtip a to velmi špatný. Občas jsem se sám sebe sám ptal, jak bych mohl zemřít, ovšem tohle mě opravdu nenapadlo. Tohle je pěkný průser. Před několika málo dny jsem si říkal, že fajn rozšířenou osobnost mám za sebou a denní snění víceméně taky, a že se vrhnu na řešení tohohle. Denní snění se mi více měně vrací a co hůř vystupují v něm ty samé povahy jako v mozku. Tak nevím co je horší. Rozhodně představa, že jsem gay, je totálně a bez nadsázky likvidující. To bych si sám od sebe nezasloužil. To zní jako bych se celý život za něco trestal. Sám sebe trestám? Jako proč? To přece není život. To přece nemůžu být já?  Co jsem kurva posral? Co jsem zničil ve svojí vlastní hlavě. Když jsem byl zamilovaný, tak mi to druhý rok připadalo až příliš, že se moje láska proměnila ve vše zničující nástroj. Tak jsem to prostě potlačil nebo prostě jsem to bral za jakousi závislost a prostě jsem na ni přestal myslet. A ve stejné době jsem se snažil asi potlačit rozšířenou osobnost a denní snění a nakonec z toho vyplyne, že se mi ještě zvýrazní představa, že jsem gay??? Já jsem nikdy, nebyl gayem. Miloval jsem ženy. Smutné je, že jen historie mě stále drží, ale co s tím mám kurva dělat. Co mám vymyslet? Vždycky jsem se zamiloval do krásných nebo nedostupných žen a co jako? To ze mě dělá gaye, že se nespokojím jen tak s někým. Jo jasně, zajímavá teorie by byla, pokud jsem sám na sobě odhalil, že jsem gay a přišlo mi to nepřijatelné, tak já nevím. Zamiloval jsem se do žen nebo co? A teď se za to trestám. Fajn všechno je možné oukej já chci, ale žít takže smůla.

Z mračna vyvstane záře

Nic není na věky. Možná, že lidé podobní mé mysli mají výraznější sklon k sebevraždě. Má vlastní mysl mě však nikdy nezradila. Blouzním v mlze bez předtuch. Píšu básně beze slov. Proud vědomí zastírá krásnou skutečnost. Myšlenky se mísí bez rozmyslu. Na konci tunelu je záře, jen pro toho kdo skutečně dychtí. Ze stromů listí na podzim opadá. Ze střechy stéká voda. Rozum se stává přítěží. Není snadné cítit bezvětří. Čas plyne.

 Jsem pronásledován vlastní myslí. To já pronásleduji sám sebe na pokraji propasti nicoty. Apatie se hlásí o slovo. Lze ovládat sám sebe. Snad bych se mohl cítit lépe. Snad bych mohl prožít. Na světě nejsem sám. Bludná krajina kolem mě. Obklopují mě mračna. Poslouchám hudbu. Píši slova. Pro psaní nemám talent. Nedokážu psát souvislé příběhy. Nedokážu psát. Mělo by to být snad špatně. Rád bych něco napsal. Rád bych něco prozradil ze své mysli. Psaní může být povznášející. Psaní může prozradit skryté skutečnosti. Psaní může pobavit. Povznést. Uspokojit. Vznáším se na oblaku informací, které nedokážu sepsat. Jako bych se nedokázal hluboce zamyslet sám nad sebou. Smýšlím tmavě. Pro psaní nedokážu využít své kreativity. Mám prázdno v hlavě. Pustna na poušti je. Těžko říct jestli slovům někdy propadnu jako nebe oblakům. Jako jablko stromu plodem. Já jsem svým vlastním výtvorem propagandy rozumu. Jako bych ztratil vlastní pudy. Putuji, bloudím bez nadšení, ale ani bez snahy. Záda mě bolí. V blízkosti žen je mi lépe. Proč se sám sebe musím ptát v jakém smyslu. Jako by se pudy otupěli. Má mysl se stává pouhým snem. Život je fajn. Možná jsem porušil pár pravidel.

Noční bouře

Cítím se jako by se moje budoucnost proměnila v prach. Neznám tíživé úskalí své vlastní osobnosti. Myslím si snad, že se někdy stanu spisovatelem? Jako bych se dočista pomátl. Nejspíš dyslexie mě výrazně ochuzuje o vyjádření. Já, ale mohu napsat, co budu chtít, přeci to co budu považovat za vhodné.

Deprese a naprostá apatie neskonale zpomaluje mou mysl a snad i zdravý rozum. Rozum, není to snad to poslední, co mi zbývá před pádem do zatracení? Jakoby strašná vojska dobývala mou mysl a já jsem tím posledním přeživším, co sepisuje poslední okamžiky bitvy. Je mi smutno, když takhle píši o sobě samém. Sám sobě jsem stál oporou, jež nepohnula ani mračna samoty. Kompas se zdá být zmatený. Ručička rozechvěle kmitá. Je jak ruka starcova. Bezedná tma pohlcuje moje přesvědčení.

„Každý voják věří ve štěstí, ale žádný nepřežije tisíc náhod“ (Moje interpretace. Napsal to asi jinak. Na západní frontě klid, Erich Remarque)

Božská tajemství

Říkám si (nebo jsem si říkal), že věřit v boha je omezující. Dnes říkám, že nevěřit v „nic“ je zatracující. Rád bych se přesvědčil, že neznám úplnou pravdu. Člověk (možná jako já), který má sklony k maniodepresivní poruše, se může cítit manické fázi, jako „nadčlověk“. Tedy alespoň tak sděluje jazyk HTML. Neměl, bych to snad bát v potaz? Tvrdím, že všechno je relativní.  Moje závěry, nemusí, nutně propadat v dogmatickou propast jistoty. Tak lákavá je pevná půda pod nohama. Vidina betonových základů udržuje řád. Snad se propadám v nejistotě. Tak zvaná „nepřímá nevědomost“ má z hlediska rozumového a logického jistou pointu. Má snad význam ve smyslu intelektuálním, nikoli však v lidské podstatě. Když vynechám relativistickou obranu mého rozhodnutí. Relativistický hlas by jistě bez bázně prohlásil obojakou podstatu. Nicméně já se „musím“ rozhodnout. Mám na krku totiž svou vlastní hlavu a v ní chátrající podstatu reality. Jsem plně zodpovědný především sám za sebe a své rozhodnutí.

Já chci žít! 

Jako by to byly prázdná slova. V apatii i strach ze smrti nebo podstata smrti není významná. Jen oči sledují. Nemám právo zasahovat do svých pudů. Stejně tak jako nikdo jiný.

 Snažil jsem se veškerou lidskou podstatu vyjádřit jednou hloupou hříčkou. Snad pro fungování vesmíru to má význam. Ne pro člověka. Ano, člověk jako by se v mysli mohl na krátkou chvíli povznést nad pudy. Naštěstí ne na dlouho. Nemám právo z toho kohokoliv obviňovat. Tak to nejspíš skutečně je. Frustrace přinesla své plody, nepadly však na správnou půdu, a tudíž z nich nikdy nemohl vzejít strom.  Řekl bych si: Zamyslím se nad tím. „Změním se“. Přitom stačí tak zvaně „vypnou mozek“.

Trávím mnoho času přemýšlením.

Jestli mi moje situace připadá normální?

Jak to mám kurva vědět. Mísí se ve mně chaos a zmatek s neutuchající nadějí. Píšu to jako bych naději považoval za utopii. Píši jen to co se mi hodí. A stále jsem přesvědčen, že nemám naději ve psaní a tím i v humanitní sféře. Naneštěstí neznám hranice mého poznání. Nerozumím si. Tvrdím, že fyzika pro mě ztratila význam. Oporu mohu nalézt snad jen v minulosti. Pokusil jsem se zbourat veškeré hranice a „řád“. Dnes se snažím nalézt alespoň útržky a diktátorské dogmata.

Napadlo mě, zdali nevyužívám denní snění jako prostředek k uspokojení touhy po diktátorské kariéře a pocitu. Rád bych toto formulování proměnil ve snahu o vůdcovství. Domnívám se, že je pro mě myslet si jen to nejhorší. Proto se tedy znovu ptám: uspokojí mě Hitlerova kariera? Hledám své štěstí v provolávání mého jména davem? Je pro mne veřejný projev totéž, co sexuální uspokojení? Možná, že Hitler podobně jako já blouznil a hledal uznání, až ho našel.

Poněkud zvláštní porovnání. Snažím se, ale o to abych sebral veškeré zbraně svým obranným mechanismům. Z této skutečnosti vychází mnoho obav, které kráčí společně s nadějí na „vlastní život“. Mám strach z výjevů a potřeb sebe sama. Zatajil a do temných míst jsem zastínil mnoho stránek sebe sama. Chtěl jsem se uchránit před pronikavou touhou.

 Ve skříni mnoho světla není, zdá se být nekonečná. K poklidné půdě, jakou má například moje babička, má velmi daleko.

 Zatím známým východiskem se jeví „paradox přání a dárku“ (nebo nějak tak). Za pravděpodobným principem: „vše obdržíš, až když to nechceš“ stojí mnoho otazníků. Jisté, snad pravděpodobné, je, že nic není „zadarmo“. Měl bych se pokusit upustit strojům páru. Přesně tak, aby ze mě nevymáčkli poslední krev?

Rád kritizuji německou národnost za svůj přístup k životu. Nejsem, ale tou to kritikou sám zasažen, jako letící šípem, který mě dohnal jen s mírným zpožděním. Třeba jsem já tím, co tak s láskou nenávidím. Třeba jsem to, já koho chci potrestat. Za co? Za to, že jsem svobodomyslný? Za to, že já určuji směr svého bytí?

Kde jsou ale hranice mých schopností? Jaké jsou moje možnosti? Jaké jsou moje hranice?

V určitém smyslu bych neměl zasahovat a jinak přetvářet pud a city. Ať už jsem gay nebo ne. Nikoho jiného, než mě to nemá právo srát. Paradoxem stále zůstává má nekonečná proměnlivost. Jednou mě to málem zničí, po druhé se z toho stává směšná kapitola mě samotného. Pouhá minulost. Nic významného. Naznám obrané schopnost sebe samotného. To ovšem neznamená, že nemohu poznat sám sebe. Mám na to celý život a to není zrovna málo.

Některé velmi významné rozhodnutí se zlepšují. Čas se mi ovšem krátí. Rozhodnutí se blíží. Nenalézám nitky. Měl bych se odpoutat od veškerých dosavadních předpokladu. S čistou myslí vyjít na povrch. Nalézt nejen to co mě baví, ale i to na co mám schopnosti. Nikdy předtím jsem tuto beznaděj nevynesl. Biologické předpoklady jsou rozdílné, tak je to přeci správně. Na světě je, ale tolik různých činností a osobností zároveň. Jen velmi zřídka, kdy se člověk může trefit sám do sebe. Na tom opět není nic zvláštního. Život je hledání a rozjímání zároveň. Nikoli povinností. Nihilistický život není východiskem ani nutností a ani špatný z principu lidstva. Snad mám své místo. I já se přece uchyluji k bezmezným zážitkům, které nemají nic společného s pokojným životem světce.

Předpokládám, že i já mám mnoho vlastních názorů a představ. Jaká je, ale hrance mezi chorobnou sebedůvěrou a směsicí skládající se z pocitů ničemnosti. Sám bych se chtěl rozhodnout. Už asi po sté se snažím o nemožné. Člověk se nerozhoduje, člověk žije.

„Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl. A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“ (Jan Verich)

Naprosto trefná odpověď na moje otázky. Zbývá už jen hledání. Tedy život.

IQ

Strašák, jenž mě provází životem jako kamarád. Sám totiž nemám až tak malé IQ. Využívám, ale i jiných intelektuálních možností. Například fenomén „pračka“. Prádlo, tedy myšlenky, strčíte do pračky (nevědomí), nastavíte program (korigování, upořádání, řízení, proces, atd.) a čekáte. Dřív nebo později naleznete řešení, které vám dává smysl. V žádném případě, to není dogma. Je to buď, správné nebo ne. Důkazem toho byl paradox, fenomén, vize „nepřímé nevědomosti“, která se ukázala jako výseč kruhu spletitých možností. Dávalo to, ale smysl a to velmi významné. Z čeho usuzuji velmi ostré úskalí a také velmi barevné úskalí. Rozhodnutí stejně, tak jako černobílé prádlo bývá jednoznačné. To, ale neznamená, že je to pravda. Možná si stále připadám, že jsem sežral rozum světa. Opět to, ale neznamená, že je to pravda.

Psaní mě jakoby šlo čím dál tím líp. Být spisovatelem je sen každého. Být spasitelem také. Má někdo právo se označit spasitelem? Jsem přesvědčen, že by se zařadil do kategorie Hitler. Jsem Hitler? Jsem takový (bez nadsázky) chudák? To ovšem stále neznamená, své neukojené touhy nemohu přeměnit ve strašlivý příběh. Příběh, ve kterém bych vystupoval, jako hlavní postava. Žádné Společenství prstenu by to nebylo. Byl by to příběh o beznaději, ukrutnosti a nekonečném trýznění.

Odvaha je přesně to, co potřebuji, stejně, tak jako to co mi schází. Temnota není všemocná stejně tak, jako světlo nesvítí věčně. Naděje umírá s časem, čas skončí bez naděje. Nebo nějak tak. Samozřejmě, že to vždy neplatí. Lidská mysl není pouhou matematickou šarvátkou. Logika (IQ) nevládne. Chaos, pravděpodobnost, ukrytá „nepřímá nevědomost“, pudy (touhy), především sexuální, a ty zvlášť dávají životu smysl. Zvláště touha - se neptá. Touha se naplňuje. I Hitler ji nejspíš dokázal naplnit svým hrůzným projevem. Kolik lidí mu uvěřilo.

 „Na hranici střelky vah, pírko rozhoduje“

(nevím, nejspíš jsem to někde v nějaké podobě slyšel)

Třeba i ve Vesmíru rozhodují nějaké pudy. Touhy nejsou uvnitř lidského id pouhým pírkem, ale neoblomnou silou. Procházím řadou nesnází, to je přece život. To jsem já. Třeba dokážu, fyzice udát směr, někoho inspirovat. Ale počítat s IQ 120 to není pro mě. Já vím, že za pár let. Počítače mi pomoct mohou. (můj Joda)

Stíny nade mnou nepropouštějí světlo

Taková věta je hodna posměšku. Neříkám to proto, abych se zchodil, ale proto, že vím, že existují lepší věty. Stejně tak jako dvě „že“ po sobě. Doma v klidu a míru nalézám jenom málo slov. Neskutečný pocit, že se nedokážu vyjádřit vlastními slovy. Navíc na klávesnici píšu velmi obtížně. Proto budu raději psát na papír. Možná

Snad pochopím

Stejně tak, jak jsem řekl mému bratrovy:

 „Měl bych prostě se naučit, že to už nepotřebuju.“

Slova typu „měl bych“ a „naučit“ nevěstí nic reálného. Snad bych se mohl uvolnit a nedumat nad tím, co by mohly mé činy způsobit. Je to přesně tak, jak říkám:

„Realita“

Čím se pro mě kdysi dávno stala realita? Obludnou všední nechutí? Já přece stále žiji i po těch letech útrap. Nemyslím, že jsem měl špatné dětství, ale chápal jsem mnoho podmětů trošku jinak. Vnitřně jsem si vytvořil svůj vlastní prostor i život. Zdálo by se to jako naprosto normální. Každý vyhlíží z jiného stromu. Já jsem to, ale dokázal vyhrotit do takových absurdit, že stále nevím, kde jsem. Probírám se svou vlastní minulostí jako minovým polem bez mapy. Mám strach sám o sebe, že bych se snad mohl dostat do nějaké manické fáze a že bych během pár dní prožil zbytek života. Nejsem Jim Morisson, abych žil do 27let. Ani Václav Havel, který dokázal dosud nevídané, a kterého si nesmírně vážím. Jeho smrt minulý rok v zimě mě velmi zasáhla. Jsem tím, kdo jsem. Jsem Martin Schreiber. Na tom se nic nemění. Stále jsem ten, kdo přemýšlí. Neříkám, že skutečně žiju, ale alespoň uvažuji nad tím vším. Přemýšlení není bezvýznamné. Bez základních smyslů-nejsem nic než kalkulačka. Netvrdím nic o tom, že necítím nic. Jakoby se, ale veškeré pocity ztrácely někde v propadlišti. Možná na skládce pro nepotřebné. Možná se uvnitř hromadí jako prach v dělu, který čeká na výstřel. Snad proniknu do hlouby duše. Možná, že je to místo, kam bych nikdy chodit neměl. Možná bych mohl prostě žít a vnímat svět kolem sebe. Přiznat si, kdo ve skutečnosti jsem. Nechat si poradit. Vyzkoušet řadu způsobů života. Zatím jsem si myslel, že jsem okusil pouho pouhý náhled. Náhledy bývají často bez pravé podstaty. Náhledy jsou pouhou možností. Svět není černobílý a nechtěl bych, aby taková byl. Propadl bych nudě a smutku z určitosti. Do jaké míry mám umělecké možnosti? Kde bych je mohl využít? Možná, že je to slovo „využít“ přesné vyjádření mé součastné podstaty. Kalkul. Slovo, jež se používá ve velmi hanlivé podobě a jenom kalkulačka z něj má prospěch protože nemá cit. Možná se propadám do věčného zatracení. Možná, že jsem podepsal smlouvu s ďáblem. Nezajímá mě, že já jsem tím ďáblem. Co je ve skutečnosti pravdy na „telepatii“ k čemu ji naši předci používali. Komický „dokument“ The Secret nám ukazuje možnost „telepatie“ ve velmi vtipné podobě. Já, ale když potkám čtyřikrát za den (téměř každý den) jednu holku na chodbě na gymplu. Nemohu věřit na náhodu. Je v tom můj nevědomý „kalkul“ nebo velmi vychytralý „prostředek, možnost, atribut, vlastnost, udělátko, nástroj, schopnost, “ (lepší slovo mě teď nenapadá) lidské evoluce. Zkušenosti mě přirozeně přivádějí ke skepsi. Mozek, ale jakési „vlny“ vysílá. Třeba při očním kontaktu nebo obecně v celkovém vzezření těla.

 Je to zvláštní zrovna dnes. Šel jsem poklidně z chemie (možná až příliš ovlivnitelný vlastními „slabými“ „silami“). Prostě jsem si jen tak vykračoval ze sedmého pavilonu. Porozhlížel jsem se po překrásné zimě. Na tu holku, přísahám, jsem ani nepomyslel. Když vtom jsem ji zrovna zahlédl, jak vychází z jídelny. Nakonec jsem šel za ní jen pár metrů. Připadal jsem si jako nějaký psychopat, který někoho soustavně sleduje. (Třeba takový skutečně jsem, alespoň jsem tím byl.) Šel jsem dál, hleděl jsem na její úžasnou postavu. Když v tom ji vypadla propiska přímo přede mnou. Málem jsem do ní napral, protože jsem měl plnou hlavu přestupu do spoláků. Za starých dobrých posraných časů bych si řekl: „měl bych u  ní být blíž-příště takovou chybu už neudělám“ A to je přesně ono. Tím to posraným způsobem uvažovaní, se dostanu leda tak do blázince. (Původně mě napadlo vězení). A to je přesně ono. Nepřemýšlet co by kdyby, ale vnímat, cítit a žít. Žít život okamžikem.

„Carpe diem“ (Horatius)

To je přece život. Alespoň snad. Mým nekonečným problémem je, ale že stále sám na sobě provádím vědecký výzkum. Snad se snažím udělat ze sváho života a osobnosti pokusnou myš nebo co. Snad se snažím za to dostat nobelovnku nebo se za výzkum sám na sobě provedl výzkum a neobjevil nic, než sám sebe.