Bloudím bledým, churavým městem. Sám, bez naděje, že naleznu cíl své cesty. Upravuji si čepici, která ještě před pár měsíci nalézala útočiště v útulné skříni, někde doma v prádelně. Nebo alespoň tak se u nás doma říká místnosti, která schraňuje rodinné svršky. Prolíná se v ní seschlá vůně prášku, kterou občas přerazí pach bot.
Říkám, že si nerad odpouštím, ale rád propadnu snu. V představě budoucnosti se odráží má minulost. Vzpomínky na mě útočí stejně jako noční můry. Ve spánku lidé vypadají klidně. Působí smířeně a vyrovnaně. Nehýbou se. Sem tam se převalí, zamumlají a dál nerušeně spí.
Ví snad někdo, co se jim odehrává uvnitř mysli? Jak by mohl.
Občas se probudím, k ránu s omráčenou myslí, bez naděje na jakoukoli víru nebo naději. I přesto vstanu. Těžko říct proč. Proč se dokážu v tak úděsnou chvíli přesvědčit, že má smysl vstát. Kdybych tolik nebloumal, tak bych prostě vstal, ale mě to prostě nadá a já se ptám. Sám nevím koho a proč.
Se svým způsobem uvažování si občas připadám osamělý nebo spíš odstřihly. Třeba jen nejsem ochotný se přizpůsobit ostatním. Není to tak dávno, co jsem se kolem sebe díval, jako do laboratoře. Sám na sobě jsem prováděl pokusy a měření, porovnávání a celou řadu jiný odpudivých pseudovědeckých hrátek. Myslím, že jsem chtěl postupovat, co nejvíc vědecky.
Otázky bez odpovědí jsou někdy vlezlejší, než mráz. Hledal jsem odpovědi, kterými mě nikdo nedokázal upokojit. Chtěl jsem toho stále víc a víc. Byl jsem jako nenasytný budulínek. Rozdíl byl ale v tom, že jsem málem snědl sám sebe. Málem jsem se zhroutil sám do sebe, jako obří hvězda na konci svého života. Nejspíš jsem si říkal, že mi to projde, aniž by to na mě zanechalo nějakou stopu. Třeba jsem se zalekl a ustoupil. Třeba jsem se proměnil v nic. A třeba o nic nešlo. Dnes na to vzpomínám jen tak, protože se mi to hodí. Nic nehledám a také nic nenacházím, ale přece sedím a píšu. Neovlivňuje mě to, tak jako dřív.
