Přes hory, přes stromy
trávím svůj čas.
Hudba zní přes krajinu na hlas.
Hlas míjí hlas,
tichý jak tenký vlas.
Mám rád hlasy. Nepřipadám si sám. Nenaříkám. Poslouchám. O čem se mluví? Nevím. Nač vědět. Sám znám. Po čase naříkám. Ke stromu upadám. Mám hlad. Tedy mám proč naříkat. Před sebou skrývám časy prázdné temné bez příkras. Jen daleko k nim mám zas. Přesto srdce tluče. Naříká, smutní. Na téma, jež utopil jsem v nitru svém. Měl jsem důvod. Naříkal jsem. Brečel řeky smutku. Těžko dívám se. Těžko vzpomínám. Já vím.
Něco ukrývám. Co? Co tedy tak strašného. Na srdci mám, že pro sebe dveře zavírám. Spolknul jsem klíč. Od dveří chtíč. Kam pak? Kam pak? Ptám se zdvořile. Třeba jsem chtěl utéct potměšile. Názorů mnoho mám. Své srdce jen tak nedám. Jaká blamáž, převeliká. Unikám před úskalím do potoka. Bojím se smrti i tohle vím. Dnes však jinak stavím.
Smrt jako součást. Tedy život jako součást smrti. Život není na věky. Patří se i umřít. Stejně jako právo přežít či žít. Život jako smrt? Ne strach. Strach ze smrti. Co když přijde a kdy? Proč? Nač? Co z toho? Má to smysl? Plácat nesmysl. Možná jako úleva.
Výpust přehrady myšlenek. Jen ztíží, vyzradím si sebe. Nevím. Naříkám. Mám duši jako klam. Podvod. Myšlenkový proud, jenž zastírá srdce. Hledám si cestu k pocitům. Mám však dost neblahých, promrhaných dní a nocí. Od nikudy nikam. Vracím se tam. Kam bez sebe hledám. Promarněnou duši, možná shledám. Víru mám. Přesto se topím. Třeba jen čekám, až se utopím. Třeba se jen trpce dívám z povzdáli. Usrkám slzy. Nebo obojí. Někdy obojí neunesu.
Mám strach. Z čeho zas? Třeba nejvíce. Z tebe. Ze sebe. Ukrytý v mracích mrak. Černý jak pekelný dráp. Třeba ne. Třeba ano. Mám na to těžký názor.
Sám se sebou blekotám. O píseň nitra se opírám. Mám snad právo žít. Bez odvahy, můžu jen stěží přežít. Třeba ne, třeba ano. Mám vybráno. Jak tedy dál. Zbylo mi jich už jen pár. Čas se krátí, k večeru se klátí. Třeba ne, třeba ano.
Relativismus jako život nemá důvod. Tak tedy proč spojovat něco co nemá původ. Nesmysly rodí. Bez víry, všechno shodí. Víra k srdci patří. Je to zkušenost, která má svůj původ v dětství. Víra, že to či ono dopadne podle přání. Jak namáhavé a citlivé může být zacházení. Vždyť bez víry se těžko mění. Pro někoho kameny ve zlato. Pro někoho myšlenku v čin. Těžko říct, kam až spatřit. Těžko sám sebe bych mohl zaopatřit. Nevím. Neznám. Možná až sám sebe poznám. Ne, ale i ano. Jak tak či onak. Obojí může být správně. Anebo, taky ne.
Víra je průnikem relativismu. Ať už tím myslím cokoliv. Obojí může stát vedle sebe. Já věřím. Třeba i ty věříš nebo ne. Nevadí mi. Jasné ne.
Pod slovy myšlenky plynou. K samotnému významu jen těžko dostanou se. Mám na mysli, jak samotné slova, tak mnoho slov spojené ve věty. Stejnými slovy se dá vyjádřit mnoho. Obojí může, ale také nemusí. Od takových to rozpaků mě osobně dělí víra. Třeba naivní, třeba malá. Někdy je to těžko. Možná zkušenost mě usmiřuje. Můžu porovnávat a myslet si to co chci.
