Vždy jsem usiloval o to být geniální. Jako třeba Einstein nebo Mozart. Celé to vyvrcholilo tím, že jsem se snažil přijít na nějakou posranou teorii všeho. Později jsem si říkal, že za určitých podmínek bych toho mohl skutečně dosáhnout.
Jednou podvečer jsem se šel projít. Podíval jsem se na překrásnou oblohu plnou dalekých hvězd a najednou prásk!
Věřil jsem, že jsem přišel na teorii všeho. Moje mysl se sice rozdělila na více, jak dva názorově rozdílné tábory, ale když něco dává smysl, tak to dává smysl. Trvalo mi rok, než jsem našel dostatečné argumenty pro vyvrácení a vrátil tu sračku mezi pouhé možnoti. Prvním argumentem bylo, že každý člověk přemíšlí úplně jinak a tedy je velmi nepravděpodobné, že by to "vše vědění" mohlo někoho zabít. Fajn, nemusel díky tomu úmslně spáchat sebevraždu. Já jsem se navíc chránil pravděpodobně částečným rozštěpěním osobnosti. Druhým argumentem bylo fyzické omezením lidského mozku. Konkrétně vědomí, které je omezené svou kapacitou. No prostě si v jednu chvíli nedokážu představit úplně všechno. Pravděpodobně narozdíl od možných bohů.
Dnes více méně věřím tomu, že jsem jenom uvěřil bludům a té době tedy asi před rokem jsem asi byl skutečně nemocný, ale nikdo by to na mě nepoznal.
Neskutečně mě to ovlivnilo a opravdu můžu být rád, že jsem to přežil nebo třeba, že jsem někomu neublížil. Alespoň doufám.
Vtip je v tom, že jsem to tehdy celé dělal kvůli jedné holce z gymplu, do které jsem byl v té době zamilovaný. Nikdy jsem se s ní ani nepromluvil. Místo toho, abych jí řekl, že su do ní zamilovaný jsem vymýšlel totální nesmysly. Dnes už vím, že bych se dokázal zachovat jinak nebo jsem to v kromclu dokázal a řekl jsem jedné úžasné holce, co k ní cítím a vážím si toho.
Do léčebny jsem se hodně zjednodušeně dostal proto, že jsem dával přednost racionální stránce svojí osobnosti nad emoční. V mojí hlavě budou a byli minimálně dva naprosto nesmiřitelné tábory, které by spolu měli spolupracovat a né si strkat klacky pod nohy. Emoční stránce, tedy tomu, co skutečně v danou chvíli chci jsem dal přednost, tak někdy v pubertě a kdybych tehdy, po nějaké době nedal přednost racionální stránce skončil bych dnes někde na ulici s čůčem v ruce. No prostě bych se totálně zrůjnoval. A dnes mám hledat nějaký dodrbaný kompromis. Jenomže mě, tak nějak připadá, že po nějakou dobu sklouznu k opačnému extrému a mám z toho prostě strach. Minimálně proto, že škola na mě nepočká a já nemůžu jen tak za tři roky přijít s tím, že už konečně vím, co chci dělat. Do té doby mi může utéct střední aj s vysokou. To mě totálně sere, ale jestli se budu chtít přiblížit sám sobě měl bych se rozhodnout. Asi to dost odskáče moje kariéra, ať už je jakákoliv, ale měl bych se na to asi spíš vysrat. Asi by bylo dobré si konečně uvědomit, že na tom světě su jaksi jenom jednou. A měl bych spíš jít za tím, co skutečně chci. Ať už je to cokoliv. Stejně nikdo naštěstí neví, co bude nebo nebude.
Nasrat
