Sláva německému úřednímu šimlovi.

Že většina z nás návštěvy na úřadech zrovna nemilujeme, na tom se většinou shodneme. Ale někdy nastanou v životě situace kdy si k té přepážce prostě stoupnout musíme. V mém případě to bylo když jsem vážně onemocněl a ocitl se v dlouhodobé pracovní neschopnosti a moje nemocenská se ocitla pod hranicí Německem garantovaného životního minima. Tak mi nezbylo nic jiného než zažádat o státní vyrovnávací příspěvek. Díky bohu za to, ale protože se o něj žádá na Job Centrech kde i nezaměstnaní navštěvují své poradce, netušil jsem co mě čeká. Byla to hra o třech dějství.

Dějství první: Jde se žádat.

Stojím před budovou ze spousty skla a betonu. Lidi z obou východů proudí tam a zpět. Vejdu do toho většího a ohromila mne velikost fronty. Když jsem se dozvěděl, že stojím ve špatné a musím do druhého vchodu a oddělení ¨nových žádostí¨, uplynulo 40 minut. Přesunul jsem se a naskytl se mi podobný obrázek. Jako nemocnému mi ten den nebylo nejlíp a tak nějak na mne dolehl fakt že jsem tam a společnost ostatních klientů, jejich vůní, rozhovorů v řečech které jsem neznal a jim nerozuměl a podle úplně skrytých vlasů mnohých žen mi došlo, že většina klientů je islámského vyznání.

Po další třičtvrtě hodiny stojím u příjmu a vysvětluju moji situaci asi třicetiletému muži.  Prohlédl si můj pas a pronesl, že ten den je přítomna kolegyně co je původem ze Slovenska. Zaradoval se a doufal že jako skorokrajanka mi může pomoci. Po pár větách v našich rodných jazycích a tzv. prolomení ledů její tvář náhle zvážněla a se slovy ¨Tak sa priprav¨, začala přede mne na stůl vršit formuláře. Napočítal jsem jich deset a žádný z nich nebyl jednostránkový. Pracovní smlouvu, potvrzení o výši příjmu za posledních šest měsíců, najemní smlouvu a výši nájmu, výpisy z účtu za tři měsíce, výši nemocenské, potvrzení od lékaře, jaké mám auto a jeho pojisku, jestli mám nějaké majetky….Hlavou mi proběhlo jestli se nemám svlíknout rovnou do naha. Zavolal kamarádovi a po úmorných 8 hodinách úřednické němčiny bylo skutečně hotovo.

Dějství druhé: Jde se odevzdávat.

Dva dny na to, protože ten příští byla středa a to bylo zavřeno stojím znovu a čekám až dostanu číslo. Můj lístek hlásí 157. Přijdu do čekárny k listině kam si nově příchozí své číslo zapíší. Poslední volané číslo je 52, málem jsem omdlel. Posadil se mezi rodinku s dvěma dětmi a lehce alkoholizovaný pár. Snažím se to nevnímat a čtu si. Asi po hodině čekání se děti začaly nudit, dožadovaly se pozornosti a pár okolo sebe šířil lehký hospodský odér. Dočkal jsem se o další hodinu a pěti kelímků vody zdarma později. Za stolem sedí asi padesátiletá dáma a měří si mě pohledem typu-zase jeden mladej flákač. Vysvětluju ji můj problém se snahou ji obměkčit. Za tu dobu co tu pracuje už zřejmě vyslechla hodně historek. Nezměkla. Když se probrala stohem mých vyplněných formulářů, sundala brýle a suše oznámila že mám některé kolonky špatně vyplněny a některé údaje ještě chybí. Ještě ten samý den o pár hodin později sedím znovu, tentokrát bez odéru a s jinou rodinou. Odevzdal jsem a dozvěděl se, že schvalování trvá tři týdny.

Dějství třetí: Odvolání.

V ruce držím tlustou obálku s hlavičkou úřadu. Uvařím si čaj a začínám číst. První měsíc zamítnut, protože mi mzdu ještě doplácí zaměstnavatel. Podobné je to i druhý měsíc a až třetí se můžu těšit.

Při podrobném zkoumání mi padl pohled na větu ve formuláři pro druhý měsíc, kde  se vyskytl termín ¨fiktivní příspěvek na bydlení a vytápění¨. Nerozumím tomu. To je podobné jako na finančních trzích kdy se prodávají neexistující akcie? Po telefonickém rozhovoru a dojednání termínu pro podání odvolání s konkrétní osobou co se o můj případ stará, se ocitám znovu u recepce tentokrát ve správném vchodě, no aspoň něco. Osvětluju té dámě ke komu mám jít a kdo mne očekává. Začíná listovat v seznamu spolupracovníků a po 10 minutách mi oznámí, že dotyčná tam nepracuje. Co, kdo mi tedy včera volal a dojednal si se mnou schůzku? Zase něco fiktivního?  Mám se posadit a čekat. V čekárně hledám kde je volná židle daleko od ¨ rodinky¨. Tři kelímky vody později jde náhodou kolem  Slovenka a s letmým úsměvem mě zdraví. Vyrážím k ní a ptám se jestli neví kde moje poradkyně sedí. Po chvilce zamyšlení si vezme si můj pas a zmizí ve dveřích asi 5 metrů od recepce. Najednou jde zpátky s moji poradkyní. Nasazuji široký úsměv a vedu poradkyni k recepci. ¨Smím?¨, ptám se recepční.¨Seznamte se prosím, Vaše kolegyně XY¨.

Odvolání jsem podal a poradkyně mi vysvětlila vše potřebné. Konečně někdo kompetentní. Proč jsem ji jen nepotkal hned na začátku?

Úřední šiml řehtá všude a já si připadal jako doma když jsem žádal o povolení k sňatku v zahraničí, ale o tom v dalším blogu.