Zážitkový den s Českými dráhami a jejich konkurencí

Pardubice forever! chtělo se mi z plných plic zařvat. Nevěděla jsem totiž, zda se z nich ještě někdy dostanu.

V 10.30 jsem dorazila na nádraží a koupila jsem si u žluté konkurence jízdenku s místenkou na spoj, který měl odjíždět v 11.49 hodin. Slovo MĚL je v tomto případě klíčové.

Větší, než obrovské množství lidí na pardubickém Hauptbahnofu mne udivilo. Ale co, bylo hezky a hlavně jsou prázdniny, lidi migrují. Ale zatímco toto mne pouze udivilo, odjezdy vlaků, kde naskakovala zpoždění rychleji, než úroky u Providentu, mne hodně zneklidnily. Mít s sebou sekyrku, kývám se tam jako starej Brůna. Ale neměla jsem nejen sekyrku, ale ani míč proti trudnomyslnosti. A pohledem po vestibulu jsem usoudila, že by těch míčů musely České dráhy nakoupit mnohem více. Cestujícím, kteří si ještě před pár minutami radostně výskali, že jejich vlak má zpoždění pouhých šedesát minut, záhy došel humor, protože žádná protekce, pro nikoho, jasný!

Ze šedesáti minut bylo za chvíli devadesát, potom sto dvacet a můj spoj tam pro jistotu nebyl vůbec. Pasažéři žlutých vlaků jsou zřejmě méně psychicky odolní, tak je nikdo nechtěl dráždit a rovnou spoj zrušili.

Před kanceláří „žluťásků“ byla fronta a dle výrazu ve tvářích těch, kteří chtěli vědět vše, jsem poznala, že neví o moc více, než samotný personál.

Když jsem přišla na řadu, dozvěděla jsem se, že ten můj spoj nepojede, nabídli mi to přebukovat na ten pozdější, který už určitě pojede. Ale nevíme, kdy! krčila slečna rameny.

Bylo okolo půl druhé

V pokladnách drah to bylo to samé v bleděmodrém. Já být jimi, stáhnu žaluzie, zalezu, zamknu a fertig!

Napadlo mne, vyhledat si autobusové spoje. Když to nejde po kolejích, musí to jít po silnici! Idos mi vyplivl několik spojů, jeden lepší, než druhý. Minimálně dva přestupy, v Praze bych byla za cca 3,5 hodiny. Vlakem jsem tam za hodinu dvacet. Že už trčím bezmála dvě a půl hodiny na vlakáči a odjezdová tabule hraje s cestujícími hru Vydrž, nebo zemři, byl detail.

Vrátila jsem se tedy do nedalekého pajzlu, kde jsem už ten den jednou byla. Byla to taková klasická čtyřka, ale líbilo se mi, že je tam méně lidí, než na nádraží. A byl tam Jukebox. Dala si v pořadí druhou malinovku, druhé kafe ( žádný stárbaks, ale diskontní 3v1) a čekala, až bude půl čtvrté.

Mezitím se u baru uzavíraly sázky, kolikrát ještě dorazím, kterým jsem se shovívavě usmívala, jelikož jsem věřila!

„Nashledanou!“ hezky jsem se s nimi loučila a nahodila výraz jako pan Smrtka z Cimrmanovy hry Vizionář.

„Já bych se ještě neloučil, vždyť se za chvíli uvidíme!“ Ten výčepák je nějakej divnej, říkala jsem si.

„Jupí!“ výskla jsem, když u mého spoje na tabuli nesvítilo žádné zpoždění.

„No to si snad dělaj…!“ úpěla jsem pět minut poté, když vyskočila čtyřicítka. Ne moje teplota. Zpoždění.

Když jsem se potřetí objevila v té knajpě, výčepní mi k malinovce donesl panáka vodky. Na účet podniku. Zřejmě vyhrál sázku. Neřešila jsem to a kopla ji do sebe na ex.

Mezitím se o několik desítek metrů dál opět přepisovaly dějiny. Ze čtyřiceti minut bylo šedesát.

Ale já se rozhodla již neriskovat a šla na perón, kam měl přijet můj spoj.

Po čtvrté hodině odpolední přijel vlak, který měl odjezd v 6.23. A potom, jako by se s vlaky roztrhl pytel, přijížděl jeden za druhým a lidé se radovali, tančili, zpívali... ach, to byla nálada. Teď kecám, samozřejmě. Většina (včetně mne) si fotila odjezdové tabule.

Po půl páté přijel vlak, kterým jsem měla původně jet (v 11.49). Téměř prázdný. Odvážila jsem se stevardky zeptat, zda bych nemohla jet tímto.

„To nejde!“ (asi bych v prázdném vlaku zabrala příliš moc sedadel). „Ale vydržte, ten váš jede za námi, za deset minut tady bude!“

Měla pravdu! Chvíli před pátou opravdu přijel! Měla jsem slzy na krajíčku. Chtěla jsem požádat paní, stojící vedle mne, zda by mi nedarovala kapesníček, ale plakala také.

Za hodinu dvacet jsme „přistáli“ v Praze. Ještě mě čekala cesta autobusem do Liberce a v hlavě mi naskakovaly různé katastrofické scénáře, od upadlého kola po desetikilometrovou kolonu. Na oslavu toho, že se nic z toho nestalo, jsem večer vymlaskla dvě skleničky vína a usnula.

V noci se mi zdálo, jak se mi nedaří postavit si stan na pardubickém nádraží.

A to jsem před odjezdem do Pardubic dlouho váhala, zda si nevzít auto. Ale chtěla jsem si užít cestu vlakem. A to se mi beze zbytku splnilo.

6,5 hodiny na nádraží a v přilehlém baru byl takový nečekaný bonus. I s vodkou zdarma.