Těšíte se na léto ? Já ne…

Asi budu všem připadat jako exot,ale já léto nemám ráda. Červen ještě beru na milost, bo mám v tom měsíci narozeniny a svátek, hezky rozložené na prvního a posledního a takové narozeniny se musí oslavit, o tom žádná.

            Ale přijde červenec, srpen a já trpím, jako zvíře. Kdybych byla medvěd, uložím se k letnímu spánku a probudím se až v září.           

           Ale proč ta nenávist k nejkrásnějším měsícům v roce, kdy všichni balí na dovolenou, berou zahrádky restaurací útokem a lesy jsou plné náruživých milenců, kteří zatím nedostali strach z toho, že se jim do zadku zacucne klíště a nakazí je minimálně boreliózou.

           Teď zas trochu odbočím, když jsme u těch klíšťat. To, čím straší v reklamě na klíšťovou encefalitidu, taková ta holčička s pohřebním výrazem, co rýmuje“ „Jedna,dvě, klíště jde, klíště si jde pro Tebe“…mi připadá hodně nafouklé, s cílem vyplašit lidi tak, že bez očkování se budou bát sednout si do trávy. Bohužel jsem jedna z těch vyplašených a alespoň děti jsem očkovat dala.

             Ale vraťme se k mé averzi na léto. Ta nenávist má jednoduché jméno –hmyz, přesněji hmyz bodavý a jejich hlavní zástupci: vosa. a včela. Nevím, jak se té fóbii na hmyz odborně říká a googlovat se mi teď nechce.

            Ale mně ztrpčila pohled na léto jako na dva pohodové měsíce, plné sluníčka, koupání a dalších činností, pro léto typických. Možná příčina mého strachu vězí ještě v dětství, kdy jsem, po bodnutí včelou do krku, otekla a museli ke mně volat doktora. Od té doby jsem prostě ty chudinky včeličky zařadila mezi mé úhlavní nepřítelkyně a to, že jsem Medková, jejich post nějak nevylepšil.

            I když poslední dobou mě víc vadí vosy. Já vím- vadí každému, není to mazlíček na pochování, ale zákeřnej otravnej skřet. Jenže mně vadí o dost víc, její přítomnost v mé blízkosti ze mě dělá tvora s trhavými a nekoordinovanými pohyby a přeborníka ve skoku od stolu. Přiblížím to více. Když se nechám ukecat a jdu posedět na pivko na zahrádku, moje dobrá nálada klesá s počtem poletujících žlutočerných sviní. Pokud se nějaká rozhodne poctít mě svou blízkostí, začnu máchat rukama, obvykle převrhnu pité své i cizí a vyskočím od stolu a stále s máchajícíma rukama - Prchám. Rychleji, než  Krhounek ve známé komedii Cesta do hlubin… (nebo to byla ta druhá- Škola základ života, nevím…)

 Obvykle pobavím celou hospodu, včetně kuchaře, protože pohled na pošuka, který se bojí jedné vosy, si nenechal zatím ujít nikdo.

 Na koupališti bez bot neujdu ani 5 metrů. Do vody si je naštěstí neberu, neb vosy, doufám, plavat neumí.

 Veškeré jídlo, které pojídám venku, končí na zemi ve chvíli, kdy se ho rozhodne, společně se mnou, ochutnat i vosa.

 Nefandím litvínovskému hokeji, protože jsou žlutočerní.

                 A těším se na podzim, až ty mrchy zase zalezou.