S malým "Drtikolem" nezažíváme jen chvíle bezmoci, napětí a zoufalství. Jsou i fajn dny, kdy se jeho kouskům zasmějeme, odbourá nás jeho bezprostřednost a komedianství.
O autistech panují různé mýty a nepravdy. Například, že se neumí smát, jsou uzavření ve svém světě a nereagují na žádné podněty. Kdybychom vedle sebe postavili deset autistů, najdeme možná nějaké společné znaky chování,ale rozhodně nebudeme tvrdit, že jsou stejní. Když to shrnu: nejsou všichni Rain man. Někteří trpí i mentální retardací, úzkostnými stavy, ADHD apod...A když je to všechno komplet u jednoho dítěte, tak to bývá občas peklo. Ale nebojte, už budu pokračovat jen zvesela.
Přidám jeden úsměvný zážitek maminky autisty, který byl s babičkou a dědou na výletě:
"Péťo a kde jste byli? Co jsi tam viděl?"
Péťa: "Já nevim, kde jsme byli. Ale jeli jsme zeleným autobusem číslo 17, sedělo tam 24 mužů a 11 žen, vyjeli jsme v 11.32, měl 3 minuty zpoždění, dorazili jsme na místo v 12.29 a zpátky jsme jeli autobusem číslo 25 v 16.30 a v 17.25 jsme byli doma. Co? Co jsem jedl? To já nevim, Ale děda platil 340 korun a tomu číšníkovi dal 20 korun navíc, vůbec nevím proč."
"Protože těch 20 korun bylo dýško, protože vám zřejmě chutnalo a chovali se k vám hezky."
"Hm...jídlo nám přinesli v 13.15."
Takže takový rozhovor může být docela legrace.
Já si na takové rozhovory budu muset nějakou dobu počkat, Tomášek zatím svou libost, či nelibost dává najevo jen řevem, či smíchem.
Jedeme někam autem. Některá novější auta mají senzory, které vás upomínají na to, že nejste připoutaní a běda, když se odpoutáte během jízdy. Začne to nepříjemně cinkat, houkat, čijánevímco. My máme starší auto,ale senzor máme. Vzadu připoutaný v autosedačce. Běda, když se nepřipoutáte! Spustí se řev. Automaticky.
Kašle na nějakou módu a její stereotypy. Takže ve vedrech jde ven v růžových pletených ponožkách. V sandálech, samozřejmě. Nemá cenu mu vysvětlovat, že ponožky v sandálech nejsou IN. Radši mlčím, protože příště by se mohl rozhodnout jít ven v mých silonkách. Doma v nich už chodí.
Nedávno v IKEE. Byla moje chyba, že jsem ho tam vzala v největší špičce, kdy se tam přišlo najíst půl Prahy. Prostě si lehl na zem a ležel. Neřval, jen čekal, až dojím a půjdeme pryč. Dávala jsem jen pozor, aby ho někdo nezašlápl, ale lidé ho uctivě obcházeli. Co si mysleli o jeho matce, která dva metry od něj dojídala dortík, nad tím raději nedumám. Důležité bylo, že mlčel a neřval.
Jo a dostali jsme ten příspěvek. Třetí stupeň a průkaz ZTP. Už vím, na co to půjde. Na benzín, jízdenky, nedoplatky za vodu a vajíčka.
Rád jezdí, rád se koupe (někdy i 2x denně..) a vajíček sní tak pět (naštěstí jí jen bílky, takže cholesterol v pohodě).
A příští rok možná dostaneme psa:-)
