Jede, jede mašinka, kouří se jí z…

Já se vám, milí čtenáři, omlouvám. Vážně jsem nechtěla, aby vám ta odrhovačka v nadpisu uvízla v uších po zbytek dne.

V lednu začala nová pracovní éra v mém životě. Zabila jsem tím víc much jednou ranou. Miluji cestování, převážně vlakem. Jsem ráda mezi lidmi. A také potřebuji nové materiály pro psaní blogů a knih. A to všechno mi práce průvodčí jistě umožní. Mzda už je jen takový příjemný bonus.

A jak první měsíc v zácviku probíhal?

Od začátku pěkně zostra. Budík mi zazvonil v 2.45. V takovou dobu jsem dřív (rozumějte v pravěku, když jsem ještě byla mladice) chodila spát po nějakém tahu, ale vstávat?

Kafe! Bez něj nejsem schopná si ani zavázat tkaničky. Neberu ohledy na spící členy domácnosti a pouštím kávovar.

Venku je hluboká noc a já se alespoň chůzí lehce probouzím. Stíhám první ranní autobus v 3.28. Je téměř prázdný, protože normální lidi v tuto dobu ještě spí. Krom zaměstnanců drah, na které vyšla zrovna ranní směna.

Ve vestibulu se krom pospávajících bezdomovců plouží několik postav s podobným výrazem ve tváři, jaký mám já. Nazvala bych nás Zombie po třech plastikách. Raději nezkoumám svůj obraz ve skleněných dveřích, tuším, že by to nebyl dobrý nápad. Přemýšlím, jestli jsem se doma alespoň učesala, ale to už na kolejích vidím (ehm, kde jinde, že?) můj první vlak.

A kolegyni, které se také zřejmě nechtělo vstávat a navíc vyfasovala zácvik (mě). Chápu ji a zamračený obličej jí okamžitě odpouštím.

Nejdřív za ní chodím poslušně jako psík a nakukuji přes rameno, abych viděla, jak obsluhuje Popku (přenosnou osobní pokladnu). Její rychlé prsty mi způsobují depresi. Tohle se v životě nemůžu naučit! Musím, mám na to necelý měsíc.

Po nějaké době, kdy zrovna přemítám, jestli jsem se ocitla ve správný čas na správném místě a můj mozek mi urputně přihrává, že jsem se musela zbláznit, mi Popku předá, ať si to zkouším.

První vydaná jízdenka mi způsobí příjemné mravenčení v zádech, první storno zase pocit, že jsem úplný debil.

Ale ke konci směny už jsme s Popkou skoro kámoši a přestávám z ní mít strach.

Holka zažije během mých zácviků storen ještě několik, ale každou další jízdou se zlepšuji. Snad. Možná. Zkoušky klepají na dveře, poprvé mi to uteče o pár bodů a jsem opět v šílené depresi, ale ten den, kdy neudělám test napoprvé, mi přijde email z nakladatelství, že o mou druhou knihu mají zájem a vzápětí mi přijde i smlouva. Pocit štěstí kalí jen nepovedená zkouška. No co, tak budu spisovatelka, žádná průvodčí.

Druhý pokus byl ale lepší a mne čekají první samostatné jízdy.

Zkouším si doma stejnokroj a do kuchyně vcházím s otázkou: "Dobrý den, přistoupili, prosím?"

Hvizd píšťalky probouzí fenu ze sna a polekaně sebou trhne.

"Koukej!" strkám tchýni terčík pod nos. Shovívavě se usměje, asi jako na blázna, který dostal vycházku.

Když to shrnu, hrabe mi obstojně. Myslím, že po pár směnách to přejde a budu zas normální. To můžete posoudit i vy, pokud mne potkáte někde mezi Libercem a Pardubicemi, nebo Ústím nad Labem

Jo a nepracuji u ČD:-))