„Paní, vy jste ale...visačka!“

Mám někdy pocit, že problémy jsou tu proto, aby se vytvářely, než aby se řešily. Klíčové slovo: oteplovačky pro syna. Nějak nám kluk roste a to pro nás znamená kupovat stále větší a větší čísla oblečení a bot.

Nic, nad čím by se člověk, mající děti, pozastavil. To jen já do blogu chtěla vnést trochu té životní filozofie.

Ochladilo se, což není v listopadu zas takové překvapení. Ale pro autistické dítě, které by nejraději chodilo celý rok v těch samých teplákách, začíná s příchodem zimy ten pravý stres. Nové boty, nové zateplené kalhoty, bunda, atakdále.

Už je kluk starší a moudřejší a pryč je doba, kdy jel do školky jen ve slipech, protože si odmítal obléct nové kalhoty, anebo svým ječákem přeřval i „Nááárodil se Kristus páááán…“ hrající koncem října v jednom nejmenovaném hypermarketu, protože jsme mu chtěli nazout nové boty, zda mu pasují.

Ale i tak neriskuji a oblečení a boty kupuji bez jeho přítomnosti, vědoma si toho, že minimálně dvakrát se budu vracet kvůli nějaké výměně.

A tak se konečně dostávám k tématu blogu. Tentokrát šlo o oteplovačky, zakoupené v pasáži hypermarketu, kde je svět ještě v pořádku.

SLEVA ! SLEVA! Pokřikovaly na mne cedule ve výloze obchodu s oblečením. A rovnou 25%.

Co vám budu povídat, neodolala jsem tomuto mámení a vcuclo mne to dovnitř, spolu s dalšími pěti lidmi.

Na věšáku visely pěkné dětské oteplovačky, s příznivou cenou a když mi kalkulačka v mozku navíc vyplivla cifru po odečtení slevy, vzala jsem jedny s velikostí 152, zaplatila a šla pro zimní boty.

Boty jsem vracela po hodině, protože jeho číslo 37 už vodnes čas a bylo potřeba sáhnout po osmatřicítkách. V devíti letech má nohu stejně velkou, jako jeho dospělá sestra.

Z oteplovaček jsem doma ustřihla visačku, tu někam odložila a kalhoty uklidila do skříně s tím, že v pondělí si je vezme do školy.

Jenže ouha! Kalhoty v pondělí nedopnul. Operativně jsem to vyřešila ještě tepláky, naštěstí nemrzlo a doma pak převrátila byt vzhůru nohama, hledajíc účtenku.

Nenašla.

Vypařila se, nebo jsem ji omylem vyhodila, což u mě není neobvyklé.

Oplakala jsem zbytečnou investici za 630 Kč a jela do jiného obchodu pro jiné, větší a poučena z předchozích nezdarů, visačku jsem odstřihla až poté, co jsem mu je doma vyzkoušela.

TAMTY kalhoty jsem mezitím vozila týden v kufru auta, než jsem v pátek na půdě sáhla po jedné igelitce, že do ní dám krabičku s jídlem. A nahmatala na dně...Účtenku, no jasně!

Zavýskla jsem radostí a dnes jsem odjela do toho obchodu kalhoty vyměnit za něco jiného.

„Vy nemáte visačku?“ ptala se mě prodavačka. Zastyděla jsem se až do hloubi mé hříšné duše. Duše nemilosrdného likvidátora visaček.

„Bohužel jsem ji předčasně ustřihla a vyhodila. Ale účtenku mám!“ Ani se neusmála a s výrazem vládkyně všech moří mi laskavě dovolila, abych si tedy vybrala jiné zboží, že to vymění.

Padla mi do oka opravdu pěkná zimní bunda a protože slevy stále trvaly, doplatila bych asi jen tři stovky a Tomík by byl ve škole za frajera.

A došlo k zádrhelu. Na to jsem už zvyklá, no stres, to dopadne!

Ťukala, ťukala, vzdychala, mračila se, volala vedoucí a znovu ťukala a vzdychala. Chápu, tihle zákazníci, co vytvářejí zbytečné problémy, jsou někdy na přesdržku. I když se mile usmívají a trpělivě čekají. Nikdo jiný v obchodě zrovna nebyl, takže ani výmluva na frontu za mnou by neprošla.

„Když vy nemáte tu visačku. A když načtu jiné kalhoty, budu mít bordel ve skladu.“

Ano, ano, chápu, také jsem dělala v obchodě. Znovu jsem se strašlivě zastyděla, co jsem to za stvůru, která přijde vyměnit zboží bez visačky.

Jsem si, nevím proč, vzpomněla na píseň Pověste ho vejš.

Zasloužila jsem viset a houpat se a ne otravovat výměnou zboží v úplně prázdném obchodě.

Také mi po odeznění písně mozek přehrál nedávnou příhodu v obchodě s třemi Cé, kdy mi prodavačka bez problémů vyměnila vadnou kabelku, koupenou u nich dva dny předtím.Zapomněla jsem si vzít účtenku. Jojo, buď zapomenu, kam jsem ji dala, nebo vyhazuji.

Ale ona jen rychle zalovila v počítači, usmála se, že si mne pamatuje a mohla jsem odejít s ještě hezčí kabelkou, než byla ta původní.

Ale znovu ke kauze oteplováky. Po asi deseti minutách, kdy stále vzdychala a přála si, abych vůbec neexistovala (nebo si možná přála být u moře, nevím), jsem řekla:

„Víte co, tak mi ty kalhoty dejte, já je někomu prodám. Když to nejde.“ Opravdu jsem se snažila, aby v mém tónu nezazněla ani špetka ironie, protože jsem věděla, že hlavní viník jsem já. Žena bez visačky.

„A tu bundu si vezmete?“

„Ne, tu si nevezmu. Nezlobte se.“ Přidala jsem omluvný úsměv. Vzala jsem si zpět kalhoty, požádala o tu účtenku, kterou už zahodila někam za sebe a rozloučila se.

A při odchodu ještě zaslechla: „Kdybyste měla tu visačku, tak…!

Pryč! Pryč z toho krámu, kde visačka je zákon.

Vím, že jsem někdy moc akční a doslova zrychlená, tato záležitost mne poučila a ode dneška budu visačku raději nosit i dva týdny na sobě, než ji odstřihnu, ale pořád ve mně cosi hlodá.

To, že téměř každý problém se dá s ochotou a někdy přihmouřením oka řešit.

A že je všechno o lidech.

Nechcete někdo úplně nové dětské oteplovačky? Sleva jistá!