Jak jsem sledovala maďarský Večerníček

Tátova rodina pochází ze středního Slovenska. Konkrétně z Filakova a Lučence. A pak ještěz Konrádovců, malé vesničky u maďarských hranic.

Když jsem byla ještě malá, několikrát jsme jeli prababičku a další příbuzné navštívit. Cesta byla dlouhá. Hodně dlouhá. Mně to tedy vůbec nevadilo, tenkrát ještě autosedačky nebyly a tak jsem se mohla natáhnout na zadní sedačce a spát. Táta s mámou už tak nadšení nebyli. Střídali se v řízení, ale pamatuji si, jak jednou zastavili na odpočívadle a sklopili sedačky, aby si trochu odpočinuli a krátce zdřímli.

A já - malý, otravný spratek – jsem nespokojeně držkovala.

„Proč nejedemééé?”

„Hej, tati, nespi, já už chci jet!”

Divila jsem se, že jsem nedostala pár po čuni.

A jednou jsme zajeli i do těch Konrádovců. Bydlel tam dědečkův bratr a ještě další příbuzní, které jsem viděla poprvé (a také naposledy) v životě.

Proběhla klasická líbačka a objímačka a konverzace, které jsem za mák nerozuměla.

„Üdvözöllek itt, Šárka!”

Nikdo tam neuměl slovensky, mluvilo se jen maďarsky. Ještěže táta s babičkou fungovali jako tlumočníci, jinak bych nevěděla, že mi říkali: „Vítám tě u nás!”

Ne, že bych se za tu dobu naučila tak perfektně maďarsky, to jen google překladač je můj kámoš.

Přijeli jsme, myslím, v podvečer a já měla hrozný hlad. Snědla bych cokoliv, kromě smradlavé bryndzy.

„Lány, fogsz velünk gnocchit bryndzával?” („Děvče, dáš si s námi halušky s bryndzou?“)

A bylo to.

Žádné: „Aha, ty nejíš brynzu, tak chceš něco jiného? Třeba namazat chleba s máslem?“

Kdepak!

„Tady máš talíř a jez! Jinak půjdeš spát bez večeře.“

A já zjistila, že je to vlastně moc dobré a ještě si přidala. Od té doby bryndzové halušky miluju.

Uvelebila jsem se v křesle před telkou (samozřejmě tehdy ještě černobílou) a těšila se na Večerníček. Ten šok a zklamání, když jsem zjistila, že tam jde jen maďarská televize!

Kdyby tam byl pan Jiří Wimmer, jistě by mi to přeložil, takhle jsem koukala jen na pohyblivé obrázky a nerozuměla absolutně ničemu. Dospělí se vedle v kuchyni bavili a borovička, či co to pili, jim asi chutnala, protože se bavili velice dobře. A velice hlučně.

A samozřejmě maďarsky.

Docela jsem se už těšila do Filakova, tam prababička mluvila slovensky. Jen, když s babičkou a tátou nechtěli, abych poslouchala, co si povídají, přepnuli opět na maďarštinu. Mě to pochopitelně rozčilovalo a tak jsem, jen co jsme přijeli domů, začala pilně maďarštinu studovat.

Dodnes umím maďarsky pozdravit.

A ráda bych se tam zas někdy podívala. I když mi halušky už strejda s tetou neudělají.