Nejdelší hodina v mém životě

Také to určitě mnoho z vás zažilo. Při určitých činnostech se čas jakoby zastavil, nebo vlekl pomalu jak hlemýžď po dvou promile v krvi.

rodinné album Takovou příšerně dlouhou hodinu jsem zažila včera já, cestou žlutým autobusem z Prahy do Liberce. Dostala jsem totiž úplně pitomej nápad (že byl pitomej mi došlo až v Liberci, předtím jsem se TĚŠILA, jak si se synem vyjedu na výlet, protože to bude určitě pohoda, jazz). Kdo viděl a zná mého jedenáctiměsíčního syna, je přesvědčen, že hodnější batole neexistuje v okruhu sta kilometrů. Mimochodem, myslím si to také, jen včera nějak neměl svůj den. Především bych chtěla ujistit všechny řidiče, pasažéry a stewardy od „žlutejch", že nemusí mít strach z repete. Já sama jsem to večer léčila lahví vína a využila pomoci mé osobní psychoterapeutky (díky,Heleno!) Jak se s tím vyrovnali spolucestující, zejména slečna před námi a paní vedle nás, se asi nedozvím. Počátek byl idylický (zejména díky bebesušenkám). Junior se rozkoukával, pojídal sušenky a hlavně rozdával úsměvy na všechny strany (převážně poblíž sedícím dámám). Roztomilost sama, kdybych v tu chvíli hodila do placu otázku:“Chcete ho?“ natáhlo by se po něm, no minimálně, dvanáct párů rukou. No prostě krásných pět minut. Došlo balení sušenek, čaj byl vypit do dna a Tomovi se přestalo u mě na klíně líbit. Doma bych ho jednoduše postavila na zem a jdi si, kam chceš (nebo spíše- plaz se, kam chceš). Trasa od Brandýsa k Turnovu probíhala nejdříve v klidném, později už mírně nervózním duchu. Vyzkoušela jsem všechno, čím se téměř roční dítě dá ve stísněném prostoru zaujmout. „Podívej, auto! Véééééliký auto!“ "Koukej, kočička!" (na tabletu) V nestřeženém okamžiku se mlaďas naklonil nad sedačku před námi a vyrval slečně čelenku z vlasů. Slečna nám věnovala vražedný pohled, plný nepochopení, který v tom šoku naprosto chápu. Omlouvala jsem se za Toma, protože ten se jen přiblble culil. Potom ovšem vyzkoušel celý hlasový arzenál- od kňourání po vřískání, kdy se začali otáčet i pasažéři z předních sedadel.Ne, fakt jsem sebou neměla izolepu a dudlík jako roubík zklamal. Za sjezdem na Turnov jsem si začala (při nadhazování syna na klíně) polohlasně mumlat nějaké modlitby. Např. „Pane Bože, ať už jsme v Liberci!“. Nebo „Já to dítě asi vyhodím z okna.“ (fakt potichu, nikdo to neslyšel!) Sundala jsem mu boty a začala klepat podrážkami o sebe. A celých dvacet kilometrů jsem opakovala jak zaseknutá gramodeska: Paci, paci pacičky… (nesnáším tu říkanku). Odhaduju, že jsem to zopakovala asi padesátkrát. Ale moji metodu ocenil celý ansábl autobusu, protože dítě bylo zticha, jen si tiše broukalo. LIBEREC – cedule s názvem města mi nikdy nepřipadala tak krásná.I hlas stewarda, který oznamoval, že se blížíme, na mě působil jako hojivý balzám. Tomášek si svůj největší trumf schovával na konec. U Babylonu hodil strašnou šavli. Jsem velice vděčná výrobcům vlhkých ubrousků, než jsme dojeli na zastávku, stihla jsem jimi očistit poblité dítě, sedačku a tablet vedle sedící cestující. Ale byli jsme v cíli! Slibuji, že celý následující rok budu své dítě převážet z místa na místo pouze autem.