Nabízíme místo řidiče autobusu. Zn: misantrop 60 let a více vítán!

  Doteď jsem nepochopila, proč ti, kteří nesnáší práci s lidmi, dělají na místech, kde je komunikace s lidmi potřebná.

   Pominu nyní protivné prodavačky, úřednice, učitelky a zaměřím se na druh, který, vzhledem k nutnosti používat často prostředky hromadné dopravy, potkávám nejčastěji. Ano, jsou to řidiči autobusů.

 Poznávací znamení cca 90% řidičů MHD a příměstských linek: věk nad 55 let a zamračený obličej. arogantní jednání. Chuť si alespoň 2x denně na někom zchladit žáhu, nejlépe na bezbranné staré paní, či matce s dítětem. Zvláštní, že na chlapa si nikdy hubu neotevřou, nebo jsem to nezaznamenala.

  Je snad práce řidič autobusu tak neatraktivní a nezajímavá, že se do ní mladí lidé nehrnou? Protože mladé řidiče vidím opravdu zřídka.

  Přitom dle nových pravidel je možné udělat si řidičák skupiny D rovnou z „béčka“. Sice to něco stojí (přes 25 tisíc),ale často čtu, že přijímají nové řidiče a nezřídka je firma ochotná proplatit alespoň část nákladů na autoškolu.

   Tak proč pořád řídí autobusy protivní strejcové před důchodem?

   Mé zkušenosti z posledních dní:

   Zásadně jim vadí, když musí zvednout zadek a jít otevřít zavazadlový prostor. To je keců okolo toho! Místo,aby byli rádi, že si trochu protáhnou tělo a udělají třeba dobrý skutek tím, že pomohou naskládat kočárek či těžký kufr do útrob autobusu. Možná mají pocit, že ochota a úsměv škodí zdraví a narušují koncentraci.

   Někteří jezdí jako prasata. Znají pouze brzdu a plyn a rádi oba pedály prudce střídají. Takže lidé, stojící v uličce by, nedržíc se za tyče, připomínali domino, čí popadané figurky od Člověče, nezlob se. Jednou jsem se musela pustit tyče, protože jsem se chtěla vysmrkat. Měla jsem smůlu, že na semaforu zrovna naskočila červená asi pět metrů od křižovatky. Řidič zareagoval hbitě, dupnul na brzdu a já skončila v náruči sedícího dědy, přičemž jsem mu- naštěstí stále neposmrkaný kapesník- připlácla na obličej. Pán měl, naštěstí od řidiče,dobrou náladu a mladá ženská mu také jistě nekončí na klíně každý den.

   Když vstoupím do autobusu, nahlas pozdravím. Buď je mi odměnou zavrčení, které má suplovat dobrý den, anebo sveřepé mlčení. A běda, když má člověk větší bankovku, než stovku. I pohled na dvoustovku jim vytvoří na čele nehezké varhánky. Chápu, že do ranního autobusu se s tisícovkou neleze. Ale dvoustovka v odpolední špičce by snad vadit neměla.

  Ale abych pořád jen nekritizovala. Předevčírem jsem jela s bílou vránou- mladým řidičem, který mi s úsměvem pomohl složit kočár a uložil ho do zavazadlového prostoru, navíc nebrblal, že platím pětikilem (spěchala jsem a nebyl čas někde rozměnit), jel plynule a s brzdou se přímo mazlil.

     Prosím, naklonovat!!!

  A méně "řiditelů autobusů."