„Na co ňákou navigaci? Mně stačí mapa!“

Navigace je pro lenochy, já to dělám jinak. Vyhledám si trasu na mapě, zapíšu si na papírek kudykam, včetně styčných bodů, takže moje papírová GPS zpravidla vypadá nějak takto:

první kruháč rovně- druhý rovně-světelná doleva (u zelené pumpy)-rovně asi jeden km- za benzínkou sjet z hlavní-pak rovně-kruháč doprava-pošta-doprava-viadukt doleva... Naučím se to nazpaměť, to umocní dojem a připadám si téměř geniální, když pak jen hlásím:“Tady doleva, tady rovně!“ A v cíli si vychutnám obdivný pohled řidiče-to koukáš,co? Pche a prej ženský nemají orientační smysl! Potají přitom žmoulám papírek s trasou (kdyby náhodou selhala paměť). Jenže jak známo, machrovat příliš se nevyplácí a někdy se, do té doby bezchybná, strategie zadrhne na neznalosti místních vesniček. A v nedostatečném nastudování mapy. Vyjeli jsme si na dovolenou do Beskyd. A protože tam máme známé, domluvili jsme se, že se sejdeme na Grúni (to je kopec, kousek za Starými Hamry). Jasně, sejdeme se na parkovišti, okolo desáté. Přijeli jsme do Hamrů, zaparkovali na smluveném (sem si myslela) parkovišti a čekali. Ještěže tam bylo dětské hřiště, protože jsme čekali dlouho. Půl jedenácté pryč a známí nikde. Před jedenáctou telefon: “Kde jste?“ ptá se kamarádka. „ No,na parkovišti, jak jsme se domluvili? Vy nás nevidíte? Černou oktávku nevidíte, to není možný!“ „Co? Jak vypadá parkoviště? Je tu nějakej hotel, dětský hřiště, pošta“ „Jsme na blbým? A dyť tady jiný není!“ „No, v Hamrech jsme, kde jinde? Úplně na kraji. Jááák- máme jet dál? Tady už vesnice končí! Pokračuje dál? Dyť je tu nějakej les!“ „Máme jet dál“ povídám manželovi. (moje pozice neochvějného navigátora se kymácí v základech). „Kam dál?“ Ptá se. „Já nevím, asi jsme to přejeli, prej je tam nějaká cedule u silnice na Grúň.“ (moje pozice neochvějného navigátora se právě zhroutila jak domeček z karet). Tak se vracíme zpět,k Šanci (přehrada). Cestou monitorujeme krajnici a u každé, i sebemenší cedule, přibrzďujeme, abychom nepřejeli. Řidič za námi nás má asi rád, vidím ve zpětném zrcátku, jak rozhazuje rukama. Taky ho zdravím. Nic! Ta pravá cedule nikde. Objeví se přehrada, sakra, my jsme zase blbě! Zvoní mi telefon. Kamarádka už na Grúni zapouští pomalu kořeny. Nechám jí vysmát a znovu a P-O-M-A-L-U si nechám vysvětlit cestu. Tepovku mám někde na stošedesáti, IQ na šedesáti. Za vesnicí je les (ten už jsme viděli) a za lesem POKRAČUJÍ Staré Hamry. A tam je TA cedule. Raději neukončuji hovor a každý metr jízdy společně monitorujeme, což vypadá zhruba takto: „Jo, teď jedeme okolo toho parkoviště, jak jsme stáli…jo, jedeme lesem..jo, do kopce..jo, teď z kopce..jo, na pravý straně jsou nějaký baráky..jééé, cedule. Dííííík!“ a pokládám telefon. Teď už to zvládneme i bez telefonické navigace. Na TOM parkovišti nahoře si připadáme pomalu jako vítězové orientačního závodu. Zpražila mě až kamarádčina věta:“ Jojo, na Beskydy jsou Pražáci krátký, co?“ .