K čemu jsou postižení? Jen na ně platíme.

Tak tuhle hnusnou větu jsem si vypůjčila z jedné diskuse na FCB. Jako máma postiženého dítěte jsem nejdřív vzteky nadskočila, pak mi to bylo líto a nakonec jsem nad tím mávla rukou.

Protože co s těmi, kteří nemají v sobě ani špetku empatie. Vsadím se, že do očí by to rodičům postižených dětí neřekli. Na internetových diskusích jsou ovšem hrdinové. Obvykle hrdinové s falešným profilem.

 Většina postižených skutečně nebude moci nikdy vykonávat zaměstnání. A přispívat tím do děravého státního rozpočtu. Naopak. Ještě ho, dle některých dutohlavů, víc vysávají. To máte - příspěvek na péči, příspěvek na mobilitu, příspěvek na pomůcky...Plus různé sbírky, kdy zoufalí rodiče žádají veřejnost o pomoc, protože...Světe div se, tato státní almužna ani v nejmenším nepokryje výdaje spojené s péčí o některé zvlášť těžce postižené děti.

 Opravdu se musí rodiče neustále doprošovat o finanční pomoc? Aby následně četli v diskusích podobný hnůj, jako jsem uvedla v názvu blogu?

 Co kdyby se vláda více zajímala o to, zda by nebylo lepší některé léky a pomůcky zpřístupnit tak, aby se nemusely konat různé sbírky?

  Nevšimla jsem si, že by v rámci předvolebního boje někoho zajímaly rodiny s dětmi. Vídám pouze turné po domovech důchodců a selfíčka jejich obyvatel s panem premiérem.

  Co takhle nemuset se doprošovat zdravotní pojišťovny, když někdo potřebuje nový vozík. Nebo dražší, ale účinnější léčbu. Osobního asistenta, který alespoň na pár hodin týdně uleví rodičům a nebudou muset platit za to hříšné peníze.

  Náš syn má poruchu autistického spektra. K tomu má přidruženou ještě mentální retardaci a řečovou poruchu. Prostě nemluví (krom pár slovíček). Jinak vypadá jako docela normální dítě. Hezké, roztomilé a převážně na veřejnosti hodné. Dokud se nestane něco, s čím si jeho psychika nedokáže poradit. Například nevysvětlitelný strach ze psů. I malých. Nikdo z nás netuší, proč a kdy to vzniklo. Žádný pes ho nikdy nenapadl, ani nekousl. My sami máme doma fenku, které se nebojí. Naopak ,musíme jeho projevy lásky krotit. On umí obejmout tak, že se člověk krapet přidusí. Umí dát pusu, ale vzápětí štípne. Hladí a pak kousne.

  Vím, že nikdy nebude chodit do běžné práce. Umí to docela dobře s počítači a jinou technikou, ale nedomluví se. Invalidnímu důchodu se nevyhne. Pro společnost nebude nijak prospěšný a navíc nám zůstane na krku napořád. Neosamostatní se, nebude si moci pronajmout byt, najít manželku, pořídit si rodinu. Naopak - budeme ho muset pořád hlídat, dávat na něj pozor. S pubertou možná přijdou i další starosti.

 Ale milujeme ho, je náš a když se to tak přihodilo, smířili jsme se s tím.

Ale s čím se nesmířím nikdy, je tupost, bezcitnost a arogance.

  Náš syn je sluníčko. Téměř neustále usměvavé a dobře naložené. Starosti dnešní doby vůbec nechápe a jsou mu fuk.

  Také bych to tak někdy chtěla mít. Nic neřešit, ničím se netrápit, pouze tím, že máma koupila místo toustového chleba veku a jeho to rozhodilo na pěkných pár hodin.

 Tak milí internetoví "mudrcové." Dřív, než vypustíte podobnou zhovadilost do éteru, sedněte si na ruce, nebo si vypněte WiFi a chvíli se zamyslete. Nad tím, kolika lidem svou neomaleností ublížite. Kolika lidí, kteří padají dost často únavou na hubu, se dotknete.

 My jsme ty děti fakt neporodily schválně, aby vysávaly státní pokladnu.

Na závěr bych ráda vysekla poklonu organizaci Děti úplňku, díky které se hodně věcí podařilo zlepšit. Momentálně makají na Homesharingu. To je dobrovolnická akce, kdy lidé zadarmo ulehčují rodičům autistických dětí tím, že si jejich potomky berou na hlídání. Na pár hodin, nebo i na celý víkend.

 Za tohle si zaslouží minimálně palec nahoru!