Horké chvíle v žitavském kauflandu aneb "Ich habe geld!"

Zajela jsem po dlouhé době opět do Žitavy na velký nákup. Už jsem měla po té korona uzávěrce hranic absťák. V úterý odpoledne bylo parkoviště poloprázdné. Vypadalo to na pohodový nákup, jakých jsem tu zažila několik.  

S plným vozíkem jsem zajela k pokladně číslo tři, kde byl přede mnou jen jeden zákazník. V klidu jsem vykládala zboží na pás a libovala si, jak je tu všechno takové pohodové. Pokladní tady nesoutěží v disciplíně  "Rychlostí blesku markuj zboží tak, aby ho zákazník nestíhal uklízet" a jsou více usměvavé, než v Čechách. Pak se optimistická kolečka osudu ovšem zadrhla.

  Po zadání PIN pokladní nevyjel účet. A začalo drama,ve kterém jsem hrála hlavní roli já. Ćeška, co nakoupí hory žrádla a pak nemá na zaplacení. Dolovala jsem z mozku školní znalosti němčiny a snažila se pokladní obměkčit větou:" Ich habe geld in karte!" Toto jsem zopakovala ještě dvakrát. Kroutila nesouhlasně hlavou a navrhla mi zadat PIN ještě jednou. Nic. Terminál byl ke mně krutý a neúsprosný.

 Zaslechla jsem nervózní podupávání, odkašlávání, odfrkování a německé- asi - nadávky. Cítila jsem se jako....no jako Češka v Německu. K mému uchu zalétavaly střípky slov jako Scheise! Mein Gott! A další, které se stydím i napsat, natož vyslovit správně německy.

 Pak přišla velice důležitá paní od informací. Souboj já versus pokladní byl stále nerozhodný. Ona stále kroutila hlavou, já zas odmítala opustit místo u pokladny s mou zaklínací mantrou Ich habe geld! Čekala jsem, že každou chvíli přijde ochranka, nebo přímo Der Policajt, alles klar (jak zpívá Falco v jedné písni). Důležitá paní z informací,.říkejme jí třeba ředitelka Kauflandu, mi ukázala bankomat a řekla, ať si vyberu. Přemýšlela jsem, co si mám asi vybrat, krom hlavní ceny v kategorii Blbec dne. Ale za zkoušku nic nedám, že. Co když platba opravdu neproběhla? Když mi peníze bankomat nevydal v německém, ani v anglickém jazyce, cítila jsem blížící prohru. Byla jsem zpocená úplně všude a na čele fosforeskující nálepku Česká socka. Ředitelka Kauflandu mi předala madlo vozíku, které doposud držela (asi abych v nestřeženém okamžiku neudělala salto přes bankomat a nezmocnila se vozíku s MÝM nákupem a řekla mi, ať vrátím všechno zboží zpátky na své místo.

  Zoufalá, na dně svých psychických sil i inteligence,  zadržela jsem vcházející pár do obchodu s otázkou:" Neumíte německy?"

"Nein!" odpověděla mi paní a šla se rychle schovat mezi prací prášky.

A náhle jsem zřetelně cítila, že se mi něco děje v hlavě, zřejmě docházelo k restartu mozku, asi jako panu Kemrovi v pohádce Šíleně smutná princezna. Zapnula jsem datový roaming a podívala se na svůj účet. A byla tam! V blokacích a v celé kráse platba 3267,-Kč. Dnes. Kaufland Zittau. Ukazuju tuto informaci ředitelce, která zprvu nechce věřit, i když jí ochotně překládám slovíčko Dnes do angličtiny .

"Today, today!" opakuji jako mezek, protože na slovo Heute jsem si nemohla vzpomenout. Konečně odkráčela k telefonu a někam volala. Já, zpocená ateistka, se začala modlit. A Bůh spravedlonosti mě vyslyšel. Paní přišla ke mně a řekla jedno slovo.

"O.K.!"

Drama skončilo. opona spadla, diváci se pomalu rozcházeli, ale nikdo nezatleskal. Ani se neomluvil.

O.K. mi za ty nepříjemné a chvílemi potupné chvíle, musí stačit. Ok?