Die Simulantenbande

  „Mami, mě bolí strašně břicho!“ oznamuje mi ufňukaným tónem dcera, jakmile z ní strhnu přikrývku a chci vykopat z postele. Hodiny ukazují něco před půl osmou.

  Automaticky jí sáhnu na čelo (pozůstatek z dob mého dětství, kdy indikací k povolení válení se doma, místo školy, byla u rodičů pouze teplota nad 37,5°C.

 „A kde Tě to bolí?“ povzdychnu si. Teplotu samozřejmě nemá, ale čert ví, co to může být. Anina se pro jistotu schoulí v bolestivé křeči, kdyby měla tu moc, určitě zvládne i zezelenat.

  Vyhrála. Dostala povolení dnes být doma. Já, měkká (a stále naivní) matka! Jako kdybych nebyla kdysi dítě, školou povinné a tyto fígle neznala. Znala. A jak jsem dokázala být originální!

   Ať zvedne ruku ten, kdo si během školní docházky alespoň malinko, nebo výjimečně nezasimuloval. Hlavně před důležitou písemkou,či  zkoušením. Než riskovat jistou sardel, bylo lepší leštit kliku u dětského doktora. Urputný kašel, zkroušený výraz a přesvědčivost, že ráno jsme si naměřili skoro 38°C, ovládal snad každý. Já měla štěstí na paní doktorku, ani jsem nemusela tolik kašlat.

   Tenkrát se jako omluvenka uznávalo pouze razítko ze střediska, nebo omluvenka, psaná rodiči. Ráno v půl osmé bývaly plné čekárny kašlajících, bledých a na smrt nemocných dětí. Které se jako zázrakem uzdravily, ještě když byly jednou nohou v ordinaci. S razítkem, které slibovalo dva dny sladkého nicnedělání a válení.

  Samozřejmě, bývaly i bílé vrány mezi dětskými lékaři, kteří uznávali žáka nemocného jen v případě, že ho přivezla rychlá. Nebo opravdu nemocné trosky, které podpírali rodiče.

   Jednou se mi simulování ale nevyplatilo. Rodiče chodili do práce brzy, já se většinou vypravovala sama. Jednou takhle ráno jsem si vzpomněla, že nade mnou visí chemický Damoklův meč a jelikož jsem si pamatovala akorát vzorec kyseliny sírové a s tímto málem bych u tabule body nezískala, rozhodla jsem se, že zkoušení nechám na dobu, kdy budu umět alespoň vzorce tři a zůstala jsem v peřinách. Abych trochu ulehčila svědomí, vzala jsem si k sobě do postele i učebnici a sešit chemie, aby mi dělaly společnost a pokud možno mi z nich vědomosti samy naskákaly do hlavy. Nezdařilo se. Z toho obrovského zklamání jsem usnula…

   .. někdo mi lomcoval ramenem. Myslela jsem si, že jsem u tabule a učitel chemie mi poklepává uznale na rameno a píše jedna do žákovské. A on to byl jen sen. Nade mnou se skláněla překvapivě-naštvaná tvář mamky s jedinou otázkou, na kterou čekala odpověď. Co dělám v deset hodin doma?

    Nebyla jsem dost pohotová (rozespalý člověk je jednoduchý protivník při slovních útocích), takže mě probralo až pár pohlavků.

  Nebudu to protahovat. Chemii jsem ještě stihla, zkoušení jsem neunikla a  protože ve spánku mi nic do hlavy samo nenalezlo (ačkoliv jsem spala s učebnicí v pevném objetí a vyznávala tím vlastně lásku k chemii), slízla jsem bůra ve škole a zaracha doma.

   Moje dcera evidentně bude po mně. Ještě chvíli vydržela skuhrat, statečně spolykala suchý rohlík a vypila hořký čaj, ale jakmile udeřila desátá hodina, zázračně se jí ulevilo.

Zase mě převezla, hérečka!  

No jo no, jaká matka, taká Katka.