Dnes je můj den D - mám zapojit počítač. Už když ho vleču ze sklepa, tak si začínám uvědomovat, proč je ten kus železa nazývaný hardware. Je to vážně těžký, nepříjemný a obtížný kus …zboží.
Uff, konečně jsem se s tím dostala do bytu. Tam tu věc uložím na místo kde má stát. Monitor a velká železná krabice. Mé matné vzpomínky mne upozorňují, že by k tomu měly být alespoň nějaké kabely. Po chvíli zoufalého hrabošení ve sklepě se najde krabice PLNÁ kabelů – stačí si vybrat. S tím jsem nepočítala.
Gordius by se nad svým uzlem zastyděl, kdyby viděl tuhle spleteninu. Vzpomněla jsem si přitom i na Alexandrovo snadné řešení, ale měla jsem pocit, že tady bych pochválena nebyla, kdybych se zachovala stejně… Chvilku jsem se opájela představou, jak se vrhám na klubko kabelů s nožem v ruce a zuřivě se prořezávám skrz ně. Pak jsem se dala do práce a po slabé hodince jsem měla něco kolem dvaceti úhledně smotaných kablíků.
U jednoho jsem věděla ihned, že patří k počítači. Jak? No, přiznám se… Jako dítě jsem měla takovou tu krabičku s různě tvarovanými otvory, kterými se měly prostrkávat patřičné kostičky. Slouží to k procvičení prostorové představivosti, logiky a tak podobně. I kdyby to nemělo všechna tahle pozitiva, teď jsem byla mamince vděčná, že mne u toho nutila vydržet, dokud jsem metodou pokus/omyl nenarvala kostičky dovnitř.
Našla jsem si zajímavě tvarovanou dírku a pak jsem hledala konektor, který se mi do ní podaří nacpat věrna heslu „ Co nejde silou, to jde ještě větší silou“. Pak už jsem měla všechny zástrčky něčím zaplněné a zkusila jsem počítač zapnout. Nešlo to. Chviličku mi trvalo, než jsem si uvědomila, že problém bude mezi židlí a počítačem. Předtím jsem si ale šťavnatě zanadávala na ten „nevděčnej, zasmolenej křáp“. Problém byl jednoduchý a nikterak složitě odstranitelný, ale chybička se může vloudit každému, že? Tak jo, budu na sebe žalovat - zkrátka, nestrčila jsem chudáka počítače do zásuvky. Když jsem tenhle základní krok učinila, odměnil se mi monitor veselým zablikáním a opravdu celý ten kus železa začal pracovat!
Mé nadšení trošičku opadlo ve chvíli, kdy jsem si všimla opodál ležící klávesnice a myši. K mému velkému zklamání mělo obojí stejný konektor. Velké díky patří všem „ajťáckým“ bohům, kteří se postarali alespoň o mírné napravení chyby nějakého bídného lidského červa a odlišili obojí jinou barvou. To jsem sice zjistila až po odstranění vrstvy prachu, přesto to bylo příjemné překvapení. Nyní jsem seděla nejen před funkčním, ale i ovladatelným oltářem techniky.
Netvrdím, že jsem tam něco nenastrkala zbytečně nebo dokonce špatně, ale netrápí mne to, protože o tom nevím. Počítač funguje a dál mne to tak úplně nezajímá. Klasický ženský přístup ;o)
