Vánoční šílenství? Pche...mě se přeci netýká!

Blíží se Vánoce… Potvory. Nevím, jak je to u vás, ale mne vždycky strašně překvapí. Posledních pět let si říkám, že nebudu obětí komerčního nátlaku a na Vánoce se vykašlu. Maximálně svým blízkým pořídím nějakou maličkost pro radost. Rozhodně to nebude o penězích.

Prvním poslíčkem, že se něco děje, je vánoční výzdoba obchodů. Tahle první upomínka mne donutí nakouknout do kalendáře. Listopad…hmm… To už se asi vážně blíží. Ale času dost – nenechám se vydeptat. Najednou ale mám problém vecpat se do tramvaje, kterou běžně jezdím, protože veškeré volné místo je zacpané objemnými taškami cestujících. Při této druhé výstraze mi přeběhne mráz po zádech. Teprve žádost mé maminky o adventní věnec u mne spustí pravou vlnu paniky. Zachraň se, kdo můžeš – Vánoce jsou skoro tady! Nemám je ráda, protože protivní lidé jsou ještě protivnější, jindy milí lidé mají na tváři pološílený výraz a v oku nervózní tik a důchodci se vyzbrojí rovnou dvěma holemi, aby při předvánočních slevách urvali o něco málo víc „extra výhodného zboží“ než jindy. A já jen nechápavě civím na tu Apokalypsu. Proč? Proč zrovna já se nemohla narodit někde, kde je zakázáno Vánoční šílenství? Připisuji to na seznam životních nespravedlností a jdu tomu hrdě čelit. Kolegyně si v práci s fanatickým leskem v očích vyměňují recepty na cukroví a se mnou to ani nehne. Když jdu do Tesca pro rohlíky, tak kolem mne běhají rozhádané dvojice, které diskutují o tom, kdo komu dal minulý rok ošklivější dárek. Nerozhodí mne a tak prožiju zbytek listopadu a prosince ve své osobní bublině klidu… Jediný ústupek, který udělám, je vánoční výzdoba kanceláře. Zdobení mne baví, a kdyby někdo uzákonil Den berušek, tak budu poctivě vymýšlet beruškoidní dekorace. Pak je tu najednou 20.prosinec. Krucinál! Já nemám ani jediný dárek, pokud nepočítám lesk na rty pro kámošku, který jsem původně pořídila sobě a pak zjistila, že mi nesedí… Do očí se mi vkrádá výraz člověka, který ví, že za ním kráčí grizzly, ale přesvědčuje sám sebe, že když se neotočí, tak se mu nic nestane. Ano, připadám si jako štvané zvířátko… Nestihnu to, nic nestihnu! Pobíhám zoufale po obchodech a podrážím důchodcům hole, abych byla u posledních kousků zajímavého zboží dřív jak oni. Za ty zatracené čtyři dny si dokonale zničím svou pečlivou manikúru. Jednak tím, jak se snažím vydrapnout ostatním nakupujícím jejich úlovky a druhak tím, jak si ohlodávám nervozitou nehty. Poslední disciplínou je hod daleký, to když za zvonění Ježíškova zvonečku umisťuji dárky pod Vánoční stromeček. Pak se jen zhroutím na koberec pokrytý jehličím a děkuji bohům, že Vánoce jsou jen jednou za rok… Ale příště, příště se na ně už vykašlu! A co vy? ;o)