Máte děti? A návod?

Miminko mi kupodivu nepřinesl čáp, ani vrána a dokonce jsem si ho ani nevypěstovala na zelném záhoně. Vyrostlo mi v bříšku a to nijak za krátko. Trvalo to celých devět měsíců. Všimli jste si někdy, jak se používá opis „devět měsíců“ místo toho, aby se natvrdo přiznalo, že to trvá třičtvrtě roku?  

Celá tři roční období – pokud jste pilní, zvládnete i čtyři jako já. Otěhotněla jsem na podzim a rodila v létě. S miminkem jsem si tedy odžila všechna roční období. Podzim, kdy jsem v tajuplných mlhách zvracela při ranních nevolnostech (trvající celý den) a kochala se při tom paletou barev spadaného listí. Zima, kdy jsem při těch samých celodenních nevolnostech omdlívala do měkkého sněhu, který jiskřil jako moučkový cukr na vánočním cukroví. Jaro, kdy konečně přešly nevolnosti a já se mohla kochat rozkvetlýma kytičkama v dáli (na ty pod nohama jsem si už přes bříško neviděla). A nakonec léto, kdy mne doktor strašil že každou chvíli porodím a tak jsem celá zblblá chodila se sbalenou taškou do porodnice pro jistotu i do večerky vedle v ulici.

Nakonec se naše zlatíčko přeci jen nevyklubalo na svět v termínu porodu, ale ještě o dvanáct dní později a to díky zásahu doktorů, takže se katastrofické scénáře z mých snů nekonaly. Byla jsem psychicky připravená na rudý, uřvaný a pomuchlaný uzlíček a tak mne mile překvapilo, že miminko, které mi v porodnici předali bylo skutečně miminko - skoro jako z reklamy na prací prášek.

Bohužel, tady podobnost s reklamním miminkem končila. Náš malý byl a je velmi při chuti, takže jeho první přezdívka byla Piraňa. Se zoufalým výrazem se sápal po mých prsou ve vidině chutné krmě, kterou jsem mu štědře dopřávala. Doufala jsem, že brzy zjistí, že nejsem lakomá a dám mu pokaždé, kdy si řekne a tím pádem uzná, že není třeba mi ukousnout půlku prsa, jakmile je k němu přiložen. Omyl. Dělá to dodnes. Poznámka pro mne: zkusit si udělat na prsa cedulku „RESERVÉ!“

V šestinedělí byly chvilky, kdy jsem byla ráda, že mi našeho malého Piraňáka nepřinesl čáp. Pochybuji, že by ochránci zvířat měli pochopení, kdyby viděli, jak nějakého čápa držím pod krkem, lomcuju s ním a řvu, ať mi okamžitě přinese návod k tomu malému zviřátku, které zoufale pláče v postýlce a ať dělám co dělám, není k utišení.

Dnes už je to velký chlap – jsou mu celé dva měsíce – a umí velmi jasně sdělit, co chce a nechce. To, že někdy dělám blbou a i přes jeho jasné náznaky odmítám dělat to, co chce je věc druhá... Ale to zkrátka patří k rodičovství.

Jen mi není jasné, kdy k němu konečně dostanu ten manuál, co mi zoufale chybí. Třeba když budu hodná, tak mi ho donese Ježíšek... A kdy jste obdrželi návod ke svým dětem vy? :o)