Kličkování mezi faux pas aneb kabelka jako likvidátor důkazů

Někteří muži nechápou, proč my ženy taháme ohromné kabelky. U mě je odpověď jednoduchá – můj život je plný náhod a já chci být věrna heslu „vždy připravena“. Naposledy (tj. dnes) jsem byla vděčná, že si do kabelky můžu odložit boty.

Nebojte se – jsem normální. Jen se mi podařilo ráno mírně zaspat a tak jsem do bot na podpatku hupsla bosa. V práci to bylo dobré, protože jsem si na nohy nazula pantofle. Jenže po práci jsem musela vyřídit a zařídit pár věcí po městě a moje nohy to odnesly puchýři. Když jsem měla všechna jednání za sebou, nemohla jsem už v botách přežít a tak jsem je elegantně zauklidila do kabelky. Mám pocit, že si mé bosonohosti dokonce ani nikdo nevšiml, přestože jsem tak jela z Václaváku až za Anděl.

Minulý týden se mi do kabelky musely kromě bot vejít ještě punčocháče s kalhotkami. Ne, nejsem úchylná na boty. Jen mám smůlu. Bydlím na extrémně protivném kopci, který v botách na podpatku nejde sejít, pokud s sebou nemám oporu v podobě statného bodyguarda, který mne spíš snese než že by mi pomáhal ten krpál scupitat samotné. Protože jsem se nesmířila s tím, že už nikdy nevytáhnu boty na podpatcích, které umí tak dokonale odmazat pár kil tuku, jež zdobí mou kostru, tak jsem se naučila nosit v kabelce boty na placaté podrážce. Jen takové nazouváky, co zaberou minimum místa v kabelce, když je tam odhodím hned po sejití sešupu od mého bydliště. No a v onen nešťastný den jsem si k letním šatům oblékla punčochové kalhoty místo punčoch jako takových. Ještě než jsem došla na zastávku, tak jsem měla rozkrok téměř u kolen, tedy tam, kde byl i lem mých šatů. To jsem vyřešila zaplutím za boudičku zastávky, vytažením punčochových kalhot a zastrčením jejich lemu za kalhotky. To jsem si pomohla. Už za Andělem jsem měla u kolen nejen punčochy, ale i své spodní prádlo. Situaci jsem vyřešila radikální likvidací punčoch. Jenže pak bylo vidět, že se mi na bocích vlivem těsnějšího spodního prádla dělají nevzhledné bochánky. No co? Tak šlo dolů i ono... Děj se vůle boží. Tímto vzdávám díky bohům za to, že mi umožnili přežít ten den bez mých obvyklých pádů a karambolů, takže jsem neděsila nebohé svědectvo svým holým pozadím.

Kromě takových sezónních věcí, co si nastrkám do kabelky mám některé věci i ve stálém inventáři. Například teleskopák, vystřelovací nůž a paralyzér. Někdy se tam objeví nožů i víc – je to moje slabost. Nejvíc jsem se díky tomuto malému arzenálu zapotila ve chvíli, kdy jsem stála v soudní hale (zrovna jsem se rozváděla) a měla jsem projít bránou na detekci nebezpečných předmětů, které by snad někdo chtěl vnést do budovy, kde sídlí Spravedlnost. Díky za nedůslednou kontrolu justiční stráže, které stačilo, že jsem jim otevřela kapsičku s hygienickými potřebami a náhradním spodním prádlem namotaném na zubním kartáčku ještě v původním obalu (neptejte se mne, jak se tam dostal – sama netuším). Jinak předpokládám, že bych měla hodně, hodně nepříjemností a vysvětlování...

V kabelce mi průběžně mizí a zase se objevují nej(h)různější předměty, které nejspíš prochází stejnou časoprostorovou dírou, v níž mizí ponožky z pračky. Ty se ovšem už nikdy nezjeví. Na rozdíl od nich kabelka všechno zase poctivě vrátí – někdy za den, jindy za měsíc, každopádně je to ale v tu nejnevhodnější chvíli. A tak když se mi podaří vytahnout z kabelky věc, o které jsem přesvědčená, že by tam rozhodně být neměla, vzpomenu si na holčinu z metra v jejíž kůži bych nechtěla být ani za mák.

Seděla v metru na sedačce, nijak nápadná ani vzhledem ani oblečením. Jen na klíně měla ohromnou kabelku v které usilovně štrachala. Co čert nechtěl, kabelka se převážila a spadla jí z klína, takže se po metru rozutíkaly rtěnky, propisky a.... vibrátor. Zářivě červený, nepřehlédnutelných rozměrů. Ženy zareagovaly solidárně a cudně odvrátily oči. Muži nasadili úsměv od ucha k uchu a laškovně na ni pomrkávali, když se zoufale snažila ulovit vibrátor výsměšně se kutálející celou dlouhou uličkou mezi sedadly ve vagónu metra. Dostihla ho přesně když jsme dorazili do stanice a řeknu vám, že takový úprk co předvedla by zahanbil kdejakého atleta.

Tak tedy zpátky ke kabelce. Proč nosím velkou kabelku? Protože při počtu nehod a náhod, které mne potkávají je čirá sebevražda nemít s sebou zavazadlo, kam se dají uschovat kompromitující předměty. A co vy ostatní? Kam schováváte důkazy svých zločinů a přečinů vůči etice vy?