Žila jsem si jako málokterá slepice v okolí. Měla jsem celou zahradu pro sebe. Za plotem jsem vídávala krásná zvířátka. Byli to psi a kočky různých ras, ale já jsem nevypadala jako oni. Vím to, protože jednou jsem zahlédla svůj obraz ve skleněné výplni a moc jsem se sama sobě nelíbila. Měla jsem krátké, tenké pařáty, tělo pokryté peřím a v obličeji veliký špičatý nos. Záviděla jsem ten roztomilý čumáček mojí kočičí sousedce.
Když jsem byla malé kuřátko plné zvědavosti, chtěla jsem objevit svět a jednou v noci jsem utekla mému tehdejšímu majiteli. Běžela jsem přes několik polí a ocitla jsem se na hezké zahrádce. Travička tam byla obzvláště čerstvá a já na ní strávila celý den. K večeru přišla jedna mladá paní a mluvila na mě takovým zvláštním jazykem, který jsem dosud neslyšela. Volala na mě: „Kuře, kuře, pojď ke mě..!“ Natahovala ke mě ruku a něžně ke mě promlouvala, ale já se moc bála. Byla jsem však převelice hladová! Počkala jsem, až ta paní odejde a hned se utíkala podívat, co to dala ke stěně na zem. Byly to dvě mističky. V jedné byly drobečky chleba a v druhé voda. Když jsem povečeřela, našla jsem si vyvýšené místo na spaní. Druhý den ráno jsem objevovala nové kouty zahrady, když jsem spatřila mladého pána volajícího: „Kuržžže, kuržžže!“ Pak na mě mluvil jazykem, který už jsem v minulosti slyšela. Ten pán se mi moooooc líbil. Pokrčil se v kolenou a natáhl ke mě ruku. Ostýchavě jsem se přiblížila a on mi pohladil peříčka. Mluvil na mě milým hlasem a já se vůbec nebála. Čas rychle plynul a z nás tří se stala opravdová rodina. Okolo poledne byli vždycky moji „rodiče“ doma. Abych o sobě dala vědět, vzlétla jsem na parapet okna obývacího pokoje, zaklepala jsem zobákem na sklo a oni mi otevřeli, aby mě vzápětí láskyplně hladili a dali trochu zrní z ruky či na parapet. To byl náš každodenní rituál. Ze mě se zatím stala dospělá slepice a začala jsem snášet vajíčka. Mojí „maminku“ jsem často překvapovala vajíčkem sneseným přímo na parapet kuchyňského okna. Když ráno vstala a otevřela okenice, čekal tam na ní pozdrav ode mě. Večer jsem spávala na bidýlku, které mi „tatínek“ vyrobil u okna koupelny. Každý večer mi z něj přáli dobrou noc. Já chodívala spát brzy, jakmile se setmělo, ale oni mi dávali dobrou noc až skoro o půlnoci. Stávalo se, že když v noci pršelo, „tatínek“ vyběhl ven, vzal mě do náruče a posadil mě na bidýlku do patra se stříškou. Já sama jsem tak inteligentní nebyla, aby mi takové věci docházely. Dělal to pokaždé, když mě viděl celou promoklou. Jednoho rána jsem se chtěla jít podívat zblízka na tu hezkou kočičku a přelétla jsem přes plot k sousedům. Jejich pejskovi jsem se asi moc nelíbila, protože mě chytil do zubů...Na můj smutný konec vzpomínat nechci, ale ráda pozoruji z nebíčka moje „rodiče“. Vidím, že jim chybím. Moje „maminka“ byla z mé ztráty převelice nešťastná a dlouho to nemohla přenést přes srdce. Byla jsem jen hloupá slepice, ale milovali mě...
