Seděla jsem v mé oblíbené Rotschildově cukrárně a vychutnávala šálek dobré brazilské kávy. Cukrárna byla poloprázdná.
V tomto hektickém předvánočním čase bych se asi neměla divit, ale stejně mě to pokaždé překvapí, jak se lidé honí a stresují v přeplněných hypermarketech a kolnách aut, které do nich směřují.
Otevřely se dveře a k vedlejšímu stolku si k šedesátileté ženě přisedla její vrstevnice. V tiché cukrárně jsem tak nechtěně vyslechla jejich rozhovor.
"Kdes byla tak dlouho, Libuše?" vyhrkla žena, která už jedla třetí zákusek a pila druhou kávu.
"Ale, byla jsem u dcery, potřebovala pohlídat malou."
"Jasně, pekly jste cukroví, že jo?"
"Blázníš?" zvedla obočí Libuška. "Cukroví nám peče otrokyně, já se s tím přece nebudu patlat."
"Jaká otrokyně?" divila se její přítelkyně.
"No otrokyně, já jim tak říkám. Objednaly jsme si cukroví u sousedky. Není to sice levné, ale přinese nám celý koš večer před Štědrým dnem."
"Tak to mi musíš dát kontakt, příští rok to udělám taky tak," uzavřela hovor o cukroví ta první dáma a hovor se stočil na jiné téma.
A já jsem přemýšlela, kdepak jsme asi udělaly chybu, když už nedokážeme udržet ani tradiční zvyky.
Ale možná si taky příští rok objednám cukroví u otrokyně, stromeček si půjčím z lesní školky a místo kapra, kterého zabíjení bolí, osmažím řízek z pangasia či lososa, které zabíjení nebolí... Jen mi dělá trochu starosti, jestli příští rok ještě budou nějaké otrokyně, protože náš dobrý stát usiluje o jejich dobro a hodlá ukončit jejich otrockou práci prostřednictvím finančních kontrol a jejich pokutováním za prodej vánočního cukroví. Ano, na chudý lid musí být přísnost, je to pro jeho dobro...
