Pamatujete si na fotografie agitačních středisek z konce osmdesátých let. Na oprýskané budově na konci špinavé ulice visela žlutočervená cedule s honosným názvem, uvnitř budovy pak nebylo vůbec nic.
Jen pár rozvrzaných židlí a brožurky, o které nikdo neměl zájem, přestože byly zadarmo. Jako dítě bych jim asi stejně nerozuměla. Možná, že jim nerozuměli ani tehdejší dospělí.
Včera jsem měla pocit, že jsem se do těch dob vrátila.
V budově obchodního střediska, vedle vchodu do jedné nečeské banky s českým názvem, jsem zahlédla regál s brožurkami. Nikdo si jich nevšímal, nikdo o ně neměl zájem, přestože byly zadarmo. Prolistovala jsem pár z nich, ale přestože byly vytištěny na křídovém papíře a musely být velice nákladné, obsahu jsem stejně nerozuměla. Brožurky měly názvy jako „Euroangličtina“, „Evropské hodnoty (nejen) pro mladé“ nebo „Abeceda fondů EU“. Uvnitř se ovšem skrývaly nepochopitelné shluky slov, ptydepe, ze kterého by měl radost snad jen Václav Havel, kdyby hledal inspiraci pro některou svou absurdní hru.
Nejvíce vypovídající o tomto agitačním koutku ovšem byla pohlednice vytištěna na laminovaném, drahém kartónu, výrobní cenu jedné pohlednice odhaduji tak na 15,- Kč. Byly jich tam stovky. Na přední straně se na modrém pozadí skvěl nápis „VĚCNĚ O EVROPĚ“.
Se zájmem jsem pohlednici otočila, abych se konečně o té Evropě něco věcného dozvěděla.
Na zadní straně ovšem nebylo NIC. Vůbec nic. Vše vystihující prázdno...
