Tak už nám to končí...

Hokejové šílenství v plném proudu. Emoce jedou na plné obrátky. Fanoušci se srocují, bitva je zde. Bronz je už pomalu, ale jistě cítit ve vzduchu. Mistrovství světa v hokeji se blíží do svého konce a mě začíná klid.

Jak jste mnozí poznali, tak nepatřím mezi kastu fanoušků a milovníků hokeje. Nikdy jsem tu hru neměl rád a nikdy, jsem ji ani nefandil. Celé to je pro mě jako španělská vesnice. Jsem vůbec normální? Celá republika tím žije. Všude visí vlajky, hospody hlásí plnou účast, lidé si berou volno, aby mohli posedět s přáteli a „vychutnat“ si hru. A já? Jsem uprostřed dění a nechápu…

Abych pravdu řekl, nechápu ten fakt, že se český národ semkne jen, když jde o sport. Tisíce lidí se srocují na náměstích a fandí do hořkého konce. Všechny křivdy jsou pominuty, euforie tepe na plno a všichni se okamžitě považují za ortodoxní patrioty. Nedej bůh, aby si nikdo dovolil pochybovat o naší dokonalosti. Je to smutné, ale je to tak. Semkne nás jen „fanouškovská bitva.“

Tato republika má problémy a ne zrovna málo, ale ty má asi každý. Když ovšem přijde na jejich řešení je každý chladný. „To přeci není naše věc, na to máme vládu.“ No jistě, máme vládu, kterou si sami volíme, ale přece. Když má stát problémy, máme je všichni. Proto by, jsme je měli společně i řešit. Omyl. My jen nadáváme u televize a nad pivem, jak to ti naši břídilové vedou a všechnu vinu házíme jinam. Vždyť ono to přeci nějak dopadne ne?

Sliby, chyby. Kdybychom dokázali fungovat jako „tým“ i během zbytku roku, rozhodně by, jsme si neměli na co více stěžovat, protože právě o tohle dneska jde. Ti, co drží spolu, mají vždy větší šanci na úspěch než jen jedinci v davu. No uvidíme, co nám budoucnost nabídne.

Venku je krásný nedělní den, ulice jsou prázdné, zbývají jen minuty. Hokej se blíží a já se raduji, že to celé zase na rok končí. Myslím, že je nás takových více. Možná to ani nevíte. Jsme všude. Fanděte s rozumem přátelé.