Městské legendy stále frčí

Kdo by neznal hrůzostrašné příběhy o černé sanitce, která unáší děti na nelegální obchody s orgány nebo žiletky schované v tobogánu. Každý je aspoň jednou od někoho slyšel a mnohý vám bude na bibli přísahat, že se to opravdu stalo. Fenomén, co stále žije.

Městský folklór je pestrobarevný a jsem za to rád. Lidé si stále něco vymýšlejí a posílají to dál. Jako za dob minulých. Příběh jde od města k městu a mnohý k němu ještě něco přidá a udá mu nový rozměr. Ústní lidová slovesnost je božská mana sama. Ovšem až do chvíle, kdy si ji člověk vyloží špatně.

Zhruba před týdnem při jízdě v MHD mě jeden můj známý šokoval tím, že si byť v poloprázdném autobuse odmítal sednout. Na otázku jestli mu je dobře mi oznámil, že se nehodlá napíchnout na infikovanou jehlu HIV, kterou tam mstivě nastražil nějaký zlomyslný narkoman. Musel jsem se smát. Tohle se vyprávělo už někdy, když jsem chodil na základní školu. To samé jako se povídalo, že narkomani úmyslně natírají svou krví držadla na eskalátorech. Výsledkem toho všeho bylo jen to, že „překvapivě“ nikdo nebyl infikován, leč doktorům stejně přibyla práce, neb se půl národa polámalo na schodech bez držení.

Celé oč mi v tomto článku hlavně jde, je to, že jsme hrozně náchylní na informace. Bez toho, abychom si ověřili jejich pravdivost, jim věříme, nasloucháme jim a občas se jimi i řídíme. Trochu na hlavu ne? Když nevím, jestli se jedná o pravdu, tak začnu zjišťovat. Normální fakt. Nebudu něco dělat jen proto, že to dělají všichni a „prý“ to tak má být.

Ať tak nebo tak, rádi si všichni příležitostně užijeme trochu toho tajemna a necháme se ošálit hrůzostrašným vyprávěním. Lidská mysl je zvídavá bytost. Fantazie je motor a občasný strach neuškodí. Samozřejmě pokud kvůli tomu netrávíme večery doma pod peřinou s nožem a krucifixem.

Městské legendy mám rád. Nikdy jsem z nich sice nic neviděl, ale upřímně, občas když jdu kolem tobogánu na plovárně, tak se s despektem podívám dovnitř, jestli tam náhodou nějaká ta žiletka není.