Každá cesta má svůj cíl

Občas se stane, že se setkáme s něčím, čemu nerozumíme a nebo si to neumíme vysvětlit. Stává se to často, leč málokdo tomu hodlá uvěřit.

Dlouze táhnoucí se vlnka. Silnice do stanice nebe, silnice za poznáním, tam, kde v dálce očekávali jsme svůj cíl. Druhý den na cestě. Horko nás div neskolilo. Klimatizace? Ta byla jen na ozdobu. Náš věrný, rudý drak, byl rád, že ještě vůbec jel, natož abychom po něm chtěli nějaké vymoženosti doby.

„Kdy už tam budeme?“

„Copak já vím. Počkej a uvidíš.“

Gustav nervózně převaloval vyhaslou cigaretu v puse. Už se nemohl dočkat. Bylo to na něm vidět. Pocity únavy nabourávaly naši euforii z toho, že jsme se konečně odhodlali vypadnout z města ven, něco málo si užít volna. Prázdniny v plném proudu, dva výtečníci na cestě.

Náš cíl? Vypadnout hodně daleko od ruchu města. K jezeru, kde jsme byli jako malý kluci na výletě se školou, k jezeru, jehož jméno, jsme už dávno zapomněli. Taková ta stará, dobrá akce, kdy si sbalíte jen to nejnutnější, nakoupíte něco málo jídla a hned do akce.

Za celou dobu od našeho výjezdu jsem spal sotva pět hodin. Gustav neměl řidičák, takže důvod je jasně daný.

„Tak sakra, kdy už tam budeme?“

„Mlč a kochej se přírodou ty nedočkavče. Kdo tě má furt poslouchat?“

Něco málo si zamumlal pod vousy a koukal dál před sebe.

„Hele stopařka, vezmeme ji?“

„Kde?“

Pátravě jsem hleděl do dálky před sebe a nic jsem pořádně neviděl (když nevidíte do dálky, nezapomínejte si brýle doma na botníku).

„No támhle, blbe, jak je ta zastávka.“

Další můj pokus zaostřit svůj chatrný zrak a hle, fakt že jo.

„Okay brzdím.“

Auto s těžkým skřípěním zabrzdilo těsně vedle plechové zastávky. A tam stála ona. Naše víla.

Stáhl jsem okénko, usmál se. Dívka se na nás a to zejména na naše lehce prorezavělé auto podívala s mírným despektem.

„Zdravím, nechceš někam hodit?“

„A kam jedete?“

„Kam? Pořád rovně, tam, kam nás kola dovezou.“

„Jedu do Klatov, tak jestli máte cestu.“

Gustav překypující  aktivitou, vylezl z auta a hned začal její batoh ládovat do kufru.

„Jasně že vezmem, žádný problém. Já jsem Gustav, a tenhle vlasatej prcek je Marek.“

Bylo vidět, že se jí vytratila prvotní prchlivost a ochotně si sedla dozadu.

„No a já jsem Petra. Nemáte někdo cigaretu?“

Ochotně jsem ji nabídl jednu svou a Gustav hned jako správný gentleman tasil zapalovač.

„A vy fakt nevíte, kam jedete?“

„No vážně, jsme takový poutníci životem bez cíle.“

„To z ní na mě až moc filozoficky kluci, neblbněte, mám prázdniny.“

Ta trapná chvíle ticha. Trvala dobrých dvacet minut.

„A ty teda jedeš domů, nebo kam tě vítr vane?“

Petra jen pokývala hlavou, vypustila z nosu modravý dým a koukala dále mlčky z okna.

Gustav se nejistě rozhlédl a naklonil se ke mě.

„Ty Marku není nějaká divná?“

„Proč?“

„No já ti nevím, mlčí, kouká...Nezdá se mi to.“

„Né já jsem opravdu v pohodě kluci, jen nemám náladu si povídat, mám toho za sebou už strašně moc.“

Čeho může mít, tak strašně moc? Nebo se jí snad nelíbíme? Co když si myslí, že jsme nějací úchylové?

„Hele nemáš žízeň?“

„Ne díky, já už nemusím pít.“

Gustav už začínal koukat opravdu divně. Úplně jsem mu četl myšlenky. Co jsme si to posadili proboha do auta?

Slunce se začínalo dávat na ústup a měsíc se pomalu, ale jistě těšil na  to, jak ho vystřídá ve službě. Krásný západ slunce. Cesta se vlekla, ale bylo to fajn.

„Hele za chvíli bude odbočka na Klatovy, řekni mi, až budeš chtít zastavit.“

„Až ti řeknu, tak zastav.“

Teda, že jsem si myslel ledacos, ale ta holka je opravdu divná. Gustav patrně rezignoval na navázání konverzace a tak si popíjel vedle mě pivo a občas stihl nakukovat na zadní sedadlo, jestli Petra vůbec funguje jako člověk.

„Marku zastav!“

Dupl jsem na brzdu, až auto zaskřípalo.

„Tady chceš vystoupit? Však jsme uprostřed lesa, kam odtud chceš jít?“

„No už nechte na mě kluci.“

Poprvé za celou cestu se usmála, a tak rychle jak jsme ji poznali i zmizela.

Nastartoval jsem a vyrazil dál.

„Teda Marku ti povím, tohle bylo hodně divný.“

„Ále jen nepovídej. Tak to byla nemluvka no.“

„No když myslíš. Zapni rádio, aspoň zvedneme náladu.“

Zapnul jsem ten chatrný přístroj a na plný plyn jsem zmizel z dohledu.

Auto jelo rychle jako čert, krajina se zahalila do noci a tak jsme si ani nestihli všimnout, že opodál u cesty byl kamenný křížek, na kterém bylo psáno, že zde před deseti lety tragicky zahynula studentka Petra Přibylová, kterou během nočního stopování přejel kamion. Život je holt občas svérázný a překvapivý. Nikdy nevíme, co nás během něj potká a to je to, oč tu běží.