Hajzlbába Anděla

Vždycky když jdu kolem veřejných WC v našem městě, vzpomenu si na bělovlasou Andělu, která tam roky sedávala přede dveřmi a když někdo neměl u sebe 50 haléřů a opravdu potřeboval, pustila ho bez placení vykonat potřebu. Měla totiž velké srdce, tak velké, že do něho zahrnovala hodně mužů ze svého okolí.

Nás děti měla taky ráda, snad proto, že sama děti neměla. S kolemjdoucími si popovídala a pro děcka někdy měla pamlsek. Chlapi ji měli rádi, ale cítila jsem, že jejich ženy moc ne. Při babských pokecech, když se potkala matka s kamarádkami na městě, jsem někdy zachytila slovo, které jsem z němčiny znala jako zatáčka. Nemělo však význam povolání prostitutky, nýbrž morálního profilu. Anděla to ale nedělala za peníze, ona to měla jen ráda. Povídalo se, že měla v mládí velkou lásku, ale on ji nechal a od té doby už se nevdala, i když škaredá nebyla. Život staré panny však nevedla. Tetička o takových ženách moudře říkávala se svým širokým slováckým ľ: Tož ona není zľá, ona je enem tak zaľožená.....

Nejvíce populární však byl její příběh z konce války. Někteří chlapi si zahráli na občanský soud a trestali holky, o kterých se vědělo, že se „tahaly“ s Němci, ostříháním vlasů. Andělu ale neostříhali, protože pronesla památnou obhajobu: „Tož chlapci, dala sem Němcom aj Rusákom, a jestli chcete, tož dám aj vám.“