Co Čech, to bojovník

Vlastně to platí nejen pro nás. U mužů za to může testosteron. Už žen to je snad snaha upoutat neobvyklým chováním. Bojujeme rádi a stále. Ale skutečná příčina boje na všech frontách je možná trochu jinde. 

Už v pohádkách se bojuje s draky, čaroději i krutými králi. Dítě bojuje hned, jak udrží herní ovladač. Samozřejmě nejlépe tzv. střílečky. Posiluje to sebevědomí. Už jste viděli, že by nějaký hráč padl během hry mrtev pod stůl? V nejhorším začne znovu s čistým kontem. S rozvojem techniky se může realizovat i on-line a pak se cítí dvojnásobný borec.

Ve volných chvílích odpočinku se věnuje bojovník televizi. Stačí, když si prohlédnete program běžných televizních kanálů. Detektivní seriál (hned dva díly za sebou), kriminálka, horor, thriller. Mezitím dokumenty z první, druhé světové války. Ukázky jak válčili za starověku, za středověku, a jak se válčí dnes.

Hrdinové na každém kanále. Hrdinní piloti sestřelují, co se dá, rakety ničí celá města (samozřejmě civilistům se vyhýbají, ti co zahynou, byli na špatném místě ve špatný čas) a všichni naši jsou přitom nezranitelní.

Střízlivě kalkulující bojovníci se dají k armádě. Ta je přesvědčuje, že v neprůstřelné vestě, s automatickou puškou nejnovějšího modelu, satelitní navigací a nočním viděním se jim nemůže nic stát. Chlapci se snaží rychle udělat kariéru. Dokumentární filmy totiž ukazují, že zatímco za druhé války zahynuly miliony civilistů, miliony vojáčků, generálové se povětšinou dožili požehnaného věku a zemřeli ověšeni metály a s bohatým kontem. Ti méně úspěšní vyhynou, ale tak to už v přírodě chodí. Konečně, pozůstalí dostanou odškodnění.

Ve volných chvílích bojovníci cvičí na modelových situacích. Bojují s vesmírnými příšerami, ufony, s brontosaury, se zlými bohy a primitivními zločinci. Samozřejmě, že vždy úspěšně, zlí jsou přece primitivní. (Viz pohádky.)

I civilové bojují. Boj o zrno blahé paměti byla legrace proti bojům dnešním. Bojujeme za demokracii, ať to domorodci chtějí nebo nechtějí. Bojujeme se spojencem našeho spojence a ve spravedlivém rozhořčení neznáme bratra. Bojujeme za práva jedněch bez ohledu na práva druhých. Boj je náš svět.

Na(ne)štěstí lidé rádi věří. Bojují s nemocí a díky vypěstované odvaze si nepřipouští, že s jejich nemocí může bojovat tak ještě jejich lékař. Oni sami jsou většinou v roli diváka na ochozech stadionu. Nestačí se divit co se to děje a jejich vliv je minimální. Někteří se modlí, někteří pláčou, někteří propadají depresím. A to je konec bojů. Tentokrát definitivně.

Jsme vychovávání k boji. Varovné signály nevnímáme. Registrujeme vypálení města, vyvraždění obyvatel vesnice, incidenty (ve zkratce – na veřejných místech). Proneseme smuteční projevy, zapálíme svíce …a jede se dál. Protože nejsme zvířata.

Pozorujte, jak se chovají různí tvorové v přírodě. Zjistí-li podezřelý pohyb, snaží se nejprve ukrýt. Když to nepomůže, přichází druhá fáze – útěk. A když se útěk nedaří, přichází fáze třetí. Útok i za cenu obětování vlastního života.  Kouše se, ničí, zabíjí.

Žijeme stále rychleji. Zdá se, že už jsme ve třetí fázi. Všechno má svůj konec.