Postřehy. Právo a pořádek

V předchozím blogu jsme si představili těžký život policie. Kdo jí, a nejen jí, ale podnikatelům, živnostníkům a vlastně všem občanům komplikuje život? Stávající právní praxe.

Když slyším, že obviněný vrah dostal nižší sazbu, protože lituje svého činu, pak je mně jasné, že nejde o žádného blbce. Tím myslím pachatele. Přiznám se, že stále čekám, až některý prohlásí „v televizi nic nešlo, tak jsem se sebral a šel zapíchnout souseda“. Zatím to nezaznělo. Pachatelé uvažují normálně. U soudců si tím nejsem jist.

K některým právnickým profesím dokonce chovám obdiv. Chápu, že obviněný má nárok na pomoc, ale argumentovat těžkým dětstvím u člověka, který ubodá (i když v opilosti) svého známého dvaceti bodnými ranami? Nakonec bude obhájce argumentovat tím, jak se přitom musel strašně nadřít.

Jsou i jiné perličky. Nemajetný, nezaměstnaný se dopustí zločinu a je po právu odsouzen (i když pro dobré chování je většinou propuštěn už za pár let) a navíc dostane nařízeno zaplatit poškozenému například dva miliony. Mám chuť zeptat se soudce, kde podle jeho názoru ten odsouzený ty dva miliony sežene. Hodlá snad naše právo zavést nucené práce po dobu splácení škody poškozenému? V tom případě je to adekvátní řešení.

Normální občan se musí mít na pozoru před zákony, vyhláškami. Před dvaceti lety jsem byl šokován, že smlouva s nejmenovanou finanční institucí má šedesát stran. V současnosti podobná informace jiné úctyhodné firmy má stran pětasedmdesát (s vysvětlivkami). Laik těžko bojuje proti armádě firemních právníků, kteří vymýšlejí jak klienta přechytračit. Jsem ochoten přiznat, že  jsem ten hlupáček, ale pak mně vysvětlete, proč je tolik lidí zadlužených, v exekuci a žije pod hranicí rozumného rodinného rozpočtu. Jsou všichni hloupí? Tak pozor na chorobně zbytnělé sebevědomí milí kritici.

Prostě náš, ale i evropský právní systém má zásadní chybu. Dříve se tomu říkalo „odtržení od života“. Takový místní vladař, když mu přivedli biřici před stolici dvě strany k rozsouzení, mohl vyhlédnout z okna a viděl život v plné kráse. Dovedl ohodnotit čin zločince a škodu poškozeného. Dnešní soudy se hrabou v tunách papírů, hledají kličky v zákonech (už před dvaceti lety mně známý právník říkal, že novinky nestačí číst a od té doby se to ještě zhoršilo) a odkládají, co se dá. Dovolání, odvolání, ústavní soud, evropský soud a milosti, tak v tomhle jsou na tom právníci jako policisté, s tím rozdílem, že vymýšlí práci pro sebe. Ale řekněte, kdo by kvaltoval, když plat běží, dokonce i za chybné rozhodnutí. Zaměstnanci v oblasti práva jsou stát ve státě. Nebo snad je normální aby se soudci domohli zvýšení platů svým vlastním rozhodnutím? Můžete vy vysoudit vyšší plat?

A nápravná zařízení? To nejsou nápravná zařízení, to jsou ubytovny pro sociálně vyloučené. Přitom termín sociálně vyloučený označuje osobu, která se mimořádně dobře vyzná ve všech právech, které jí společnost musí zaručit. Počet vězňů ukazuje, že náprava nefunguje. A náklady na tento způsob sociálního zabezpečení jsou astronomické.

Vysvětlení je nabíledni: Nemáme právní stát, ale stát právníků. Jasné?