S potěšením zjišťuji mírnou paniku mezi zástupci penzijních společností a pojišťoven, když jim konečně došlo, že volba výplaty důchodu z II. pilíře umožňuje lidem, kteří podlehnou marketingu finančních skupin a do systému vstoupí, alespoň část peněz uchránit.
Jak funguje II. pilíř? Celý proces je rozdělen na pět základních prvků, ve kterých budete oškubáni jako drůbež.
1) při zvýšeném výběru daní pod záminkou důchodové "reformy"
2) poplatky penzijním fondům
3) privatizace zisku z vašich peněz ve prospěch akcionářů penzijního fondu
4) snížení důchodu z prvního pilíře o v průměru 15% (při celoživotním zapojení)
5) vyměření "bezpečné" anuity pojišťovnou (zde je naštěstí varianta výplatního plánu)
ad 1) Pokud se naplní spodní odhady o zapojení lidí do II. pilíře, bude potřeba doplnit výpadek ve zdrojích na financování státního důchodu ve výši min. 10 mld. Kč. Při 10 miliónech obyvatel to vychází na 1000 Kč ročně na osobu. Převedeme-li tuto částku z celoživotního (80 let) zvýšení životních nákladů na potenciální zvýšení důchodu pobíraného pro jednoduchost v průměru 20 let, odpovídá tato operace systémovému snížení důchodu o 350Kč měsíčně (pokud by to lidé neodvedli na daních, mohli by si nastřádat na přilepšení k důchodu o tuto částku), což rozhodně není pro důchodce zanedbatelné. Pokud by se zapojilo lidí více, dopad bude úměrně vyšší.
ad 2) Poplatky za vedení penzijního účtu jsou zdánlivě směšné, u pravděpodobně nejběžnějšího to budou 0,4 % z aktiv (slovo z aktiv je klíčové). Jelikož průměrná koruna vašich aktiv bude ležet v penzijním fondu 20 let (při 40 letech zapojení a stejné úložce), pak každá tato koruna bude v průměru 20x zpoplatněna oněmi 0,4 %, takže celkové zpoplatnění činí 8%. Pro srovnání, průměrná koruna v průběžném systému je českou správou sociálního zabezpečení zpoplatněna za správu necelými dvěma procenty. Náklady soukromých fondů na správu jsou tedy v té levnější variantě 4x vyšší než stojí správa státního průběžného systému.
ad 3) V této fázi, jakmile se podaří fondu váš majetek v něm uložený zhodnotit, si ze zvýšení vašeho kapitálu odkrojí jednu desetinu, a to i tehdy, když výnos bude nižší než inflace. Tyto peníze půjdou akcionářům penzijního fondu nad rámec poplatků - poplatky jsou pojistkou proti ztrátovosti fondů, pokud by se kapitálové trhy hroutily, kapitalizace 10% výnosu zase podílem na zisku, pokud by přeci jen trh rostl. Pro korektnost dodávám, že pokud dojde k poklesu hodnoty aktiv, že sice akcionář nemusí doplňovat kapitál z předchozích výnosů, ale nemůže čerpat ze zisku dříve, než se hodnota kapitálu nedostane na původní úroveň. Pokud by zhodnocování spravovaných aktiv sledovalo inflaci, majitelé fondu budou kapitalizovat část vašeho majetku (10% inflačního přírůstku), přičemž vám o přesně stejnou částku reálná hodnota vašich aktiv poklesne.
ad 4) odměnou za vaši naivitu bude snížení vašeho důchodu ze státního průběžného pilíře tak, že v každém roce zapojení do II. pilíře zápočtové procento nebude činit 1,5 % vyměřovacího základu, ale 1,2%. Což při průměrném důchodu 11000 znamená při celoživotní účasti ve II. pilíři snížení o 15%, tedy o 1650 Kč. Při vyšší výměře důchodu bude jak procento krácení, tak absolutní částka pochopitelně růst.
ad 5) oškubání ve výplatní fázi bylo rovněž naplánováno dokonale. Mezi spořící a výplatní fázi zákonodárce vložil zbytečný mezník, kdy účastník dostane "jakoby vyplacenou" naspořenou částku a musí si za ni koupit penzi. Tenhle mezník omezuje investiční strategii, protože fixuje výběr na jediný okamžik. Při optimálním investování doporučují experti začít s rizikovějším a teoreticky výnosnějším přístupem a s blížícím se čerpáním volit konzervativnější strategii. Pokud by spořící fáze nebyla jednorázově ukončena, ale plynule přešla ze spořící do výplatní fáze s pokračováním zhodnocování aktiv, lze dosáhnout lepšího výsledku posunem horizontu konzervativnějšího investování. Jenže na své si musí přijít nejen penzijní fondy, ale i pojišťovny poskytující výplatní fázi.
Při tomto nesmyslném řešení se alespoň podařilo prosadit dvě varianty výplatní fáze: výplatu doživotní penze (anuita) a výplatu na základě dvacetiletého výplatního plánu. Tyto varianty se zásadně liší.
Doživotní anuita znamená vyměření měsíční částky (s nějakým valorizačním pravidlem), kterou bude klient pobírat až do své smrti bez ohledu na to, kdy zemře. Což je výhodné pro ty, kteří očekávají delší dobu dožití. Po smrti výplata končí, nic se nedědí. Ale i zde byl zakomponován prvek privatizace pozůstalostních penzí, bude možné sjednat variantu doživotní anuity s pozůstalostní penzí pro manžela, děti apod., čímž by se stát elegantně zbavil pozůstalostních důchodů, které jsou dosud hrazeny ze sociálního pojištění.
Výplatní plán spočívá ve stanovení opět valorizované částky, která je vyplácena po stanovenou dobu 20 let (což odpovídá průměrné době dožití osob, které dosáhly důchodového věku). Při dřívějším úmrtí se částka dále vyplácí pozůstalým, pokud ale klient přežije v důchodu více než 20 let, pak výplata končí a důchodce zůstává odkázán na státní důchod (přijde tedy o cca 15% příjmu). Důchodce má buď možnost se uskromnit nebo s blížícím se koncem výplat dle výplatního plánu si odkládat penízky stranou do rezervy.
Kouzlo spočívá v tom, jak na Zlaté Koruně přiznal ing. Jiří Rusnok z ING, že měsíční výměra pomocí výplatního plánu by byla o přibližně 30% vyšší než anuita. Výměra podle výplatního plánu bude vyšší proto, že se pojišťovny budou snažit u anuit pokrýt riziko delšího dožití klienta, tedy omezit případy, kdy díky dlouhému životu budou na klienta ještě doplácet. S tímto 30% polštářem pro omezení rizika dlouhověkosti klienta ovšem žádné kalkulačky nepočítají...
To spolu s vrozeným českým pesimismem ohledně vlastního dožití, postojem "co je doma, to se počítá", a šancí na to, že po člověku něco málo zůstane potomkům nebo manželce/manželovi, bude znamenat jasnou preferenci výplatních plánů před anuitami. Důkazem budiž poměr způsobů čerpání ze současného III. pilíře, kde anuity jsou zcela ojedinělé, lidé si to raději vybírají "na dřevo".
Proto pojišťovny očekávájí, že klienti budou volit výplatní plán a ne anuitu, čímž by přišly právě o těch 30%, kterými si chtějí krýt riziko dlouhověkosti. A na fóru Zlatá Koruna už zaznělo, že se pojišťovny nebudou nechat chtít o tento potenciál zisku připravit a pokusí se možnost výplatního plánu ze zákona zrušit!
Přiznejme ale, že to pojišťovny v současném modelu budou mít velmi komplikované, protože do systému budou pravděpodobně vstupovat především lidé s vyššími příjmy a vzděláním (kteří mají výrazně vyšší průměrnou délku dožití), ale "korektnost" EU direktiv bude regulovat přípustné tabulky dožití na průměrnou populaci, což v kombinaci s tím, že po anuitě častěji sáhne klient s dlouhověkými předky, může pojišťovnám pěkně zavařit. Takže jim není co závidět a nedivím se panu Rusnokovi, že to v ING "odpískali".
Omlouvám se za rozsáhlejší materiál, ale i při co nejstručnějším vysvětlení je potřeba pro demaskování kulišáren dost prostoru. Snad vám to pomohlo se zorientovat v záludech penzijní "reformy".
