5.12.2008 Jak jsme navštívili jednu úplně "neindickou" restauraci, potkali staré známé a něco málo o prodeji pirátských kopií filmů na dvd.
logo restaurace
Dnes slavím pro změnu svátek já. Ondra ráno chystá překvapení – všechno, co mám ráda: dort s čokoládou a třešněmi (vůbec nechápu, kde ho měl schovaný), hroznové víno, francouzský sýr camembert (ten je v Indii pekelně drahý), další sýry (The Laughing Cow aneb La Vache qui rit aneb Vysmátá kráva:-)) a navrch mám slíbenou večeři v blízké restauraci „The Oak Tree“. Nemůžu se dočkat. Vy, kteří Ondru znáte, víte, jaká je pro něho ohromná oběť, jít na večeři do restaurace. Ondra nesnáší hlavně takové ty nóbl restaurace, kde máte několik příborů a ubrousek na klíně, nesmíte dávat lokty na stůl a vůbec se od Vás očekává, že se budete chovat „způsobně“. Cítí se tam sešněrovaný a tvrdí, že se tam ani pořádně nenají. Proto si jeho pozvání vážím a na večer se moc těším.
Ondra se vrací kolem sedmé hodiny domů a vyrážíme. Vchod do restaurace je nenápadný, hned vedle našeho obchodu s potravinami. Vaří tady mezinárodní kuchyni, takže žádná indická specialita nebude. Dveře nám otvírá usměvavý chlapík ve stejnokroji. Jeho kolega se nás hned ujímá a vede nás ke stolu pro dva. Přichází další člen personálu – jsme teď dva proti dvěma :-) - odsouvají nám židle a přistrkují nás ke stolu. Pokládají nám ubrousky na klín. Přichází třetí, zapaluje na stole svíčku a rovná gerberu ve váze. Zkouším, jestli je živá nebo umělá. Živá. Vzápětí dostáváme jídelní lístky a objednáváme si láhev vody. V restauraci je ještě jedna, anglicky mluvící rodina, ale ti už se dopracovali k dezertu. Navíc mají s sebou dvě malé děti, které střídavě pobrekávají. Pak dostává jejich (asi pětiletá) holčička hysterický záchvat pláče a rodinka raději kvapem vyklidí pole. Jsme teď v restauraci sami na šest číšníků! Po očku nás sledují. Ondra na mě dělá posunky, jako že tohle je přesně to, co nemá rád! V Čechách by na takhle „velkou“ restauraci stačil jeden, maximálně dva číšníci. Ale tohle nejsou Čechy. I když ceny jídel jsou nasazené dost vysoko, srovnatelné s těmi u nás. Objednávám si platýse na grilu a kuskus, Ondra čínské kuře a rýži.
Prohlížím si interiér restaurace. Je tu všechno tak pěkné, čisté a dotažené do nejmenších detailů, že si připadám jako ve Francii a ne v Indii! Vzadu stojí velký chladící box na vína. Ohromný výběr, ohromné ceny - raději zůstaneme u minerálky. Jídlo je vynikající, dostávám dva kusy platýse s omáčkou z bílého vína a s kousky černých oliv – opravdu nic indického! Ondra je se svým kuřetem taky spokojený, i když k němu dostal misku vývaru a neví, jak to má správně jíst. Na chvilku váhá, jestli to není jen voda na umytí rukou:-). Najíme se až k prasknutí. Ondra je rád, že to má za sebou. Pak přináší číšník jídelní lístek s výběrem dezertů a přichází Ondrova nejlepší hláška večera: „Hele, nese ti dezerty, řekni, že nechceš!!!“. Chce se mi smát na celé kolo, ale místo toho zachovávám vážnou tvář a vrtím hlavou na chudáka číšníka. „Ne, ne, děkuji, bylo to opravdu skvělé, ale dezert už si nedám…“. Vycházíme z restaurace, ale tentokrát nám dveře nikdo neotvírá. Patří nám to, žádný velký kšeft jsme jim tedy neudělali! :-)
Jdeme domů a u jednoho stánku s DVD potkáváme naše známé z domu – Abího a Roxanu. On je Ind, ona Holanďanka. Kupují si film „Dostana“ – největší současný hit indického filmového průmyslu. Smějeme se na ně a Ondra je varuje. Nedávno jsme si tady koupili DVD s animovaným filmem o malém roztomilém robotovi („Wall-e“) a na DVD pak byla komedie s Adamem Sandlerem v hlavní roli. Abí se ptá, proč jsme si přímo u stánku DVD nevyzkoušeli. A hle – prodavač tady má miniaturní přehrávač, vybraný snímek Vám ochotně na pár minutek pustí, abyste nekupovali zajíce v pytli. To jsme tedy nevěděli. S prodejem pirátských kopií filmů se tady skutečně nikdo (a teď mi promiňte ten výraz, všechny ostatní jsou příliš slabé) nese.e. Za pouhých 20 korun si tady na ulici koupíte nejnovější filmové hity na DVD. Mají všechno, Hollywood i Bollywood. Většinou jsou na jednom DVD hned čtyři různé filmy, někdy i více. Bez titulků, obal vytisknutý na nekvalitní, avšak barevné tiskárně, to celé pak v igelitovém pytlíku. Kvalita samotného snímku mizerná. Tak si říkám – existuje tady něco jako ochrana autorských práv? Indům to ale evidentně nic neříká, u stánku je pořád plno. Vyměňujeme si s Roxanou telefonní čísla. Ona také bývá přes den doma, mohly bychom spolu někdy vyrazit ven. Při loučení se domlouváme na příští sobotu - určitě musíme zajít takhle ve čtyřech na skleničku. Tím dnes končím, přátelé.
