O tom, jak jsme se jeli podívat na slony, kormorány a jinou havěť. Odehrálo se v Kerale, v jižní Indii.
Thiruvallam backwaters, Kerala
28.12.2008 Ráno v 9 hodin už slunce hřeje ze všech sil. My nasedáme do taxíku, který nám zařídil „kamarád“ z pláže – Appu. Jedeme se podívat na slony a projet se na loďce po backwaters, což jsou místní sladkovodní cesty – pomalu tekoucí říčky nebo jezera. S backwaters je spojená nádherná příroda a spousty vodního ptactva. Cesta do Puthen Kulam Elephant sanctuary trvá asi hodinu, ale nám ubíhá rychle, protože už se moc těšíme. Cestou řidič zastavuje, aby nakoupil banány pro slony (prý výhodně) a my si kupujeme v lékárně krém na opalování, abychom se na lodi nespálili.
První, co nás vyloženě „praští přes nos“, když vystoupíme z auta, je pach spáleniny a štiplavý kouř. Takhle se v Indii zkrátka likviduje odpad – zapálí se. Ve spojení s horkým sluncem je ten kouř nepříjemný a hlavně – je všudypřítomný. Okamžitě mi začínají slzet oči. Moje nadšení z toho, že uvidím slony, opadne hned, jakmile je mám před sebou - přivázané řetězy. Ve své naivitě jsem si představovala velkou ohradu, kde budou pochodovat tihle velikáni. A oni zatím stojí na jednom místě a na každé noze mají železný řetěz. Dokonce i roční sloní mimino s ofinou (vypadá jako malý mamutík) má na jedné noze řetěz. Asi už mu to ani nepřijde, chodí kolem kůlu, občas si cucne mléka od mámy slonice. To mě fascinuje, nikdy jsem neviděla, jak se kojí slůně:-). Náš řidič říká, že sloní mláďata zůstávají u matky do tří let. Tahle dvojice – máma s mládětem je „ustájená“ na betonovém plácku pod střechou, která je alespoň chrání proti přímému slunci.
Naproti pod vzrostlými stromy stojí ohromný sloní samec. Slonů tu mají víc, ještě další samici a snad i mládě, ale zřejmě jsou s nimi někde venku. Nejsou využívaní na práci, ale jen jako turistická atrakce nebo na různé festivaly a slavnosti. Hladím si sloníka po chobotu. Má hrubou kůži s drsnými štětinami – není to příjemné na dotek, ale stejně si ho chci pohladit znovu. Natahuji po něm ruku. Mrňous by ale chtěl, abych mu podala banány, a tak mě přes ruku švihne chobotem. Má pořádnou sílu. Jakou sílu potom musí mít takový osmatřicetiletý sloní samec – jeho táta? Toho právě odvazují a vedou k bráně. Má takovou radost, že jde ven, až se mu pod břichem objeví obrovská pátá „noha“ :-).
S respektem sledujeme sloního obra a držíme se od něj v uctivé vzdálenosti. Chtěla bych dát mláděti banány, ale chovatel to zakazuje – to by mu chtěli dát všichni a přecpali by ho. No a velcí sloni, kteří nejsou tak roztomilí, by nedostali nic… Za chvilku přichází jeden člen personálu a mluví s řidičem. Ten se nás anglicky ptá, jestli se chceme projet na slonovi. Váhavě přikyvujeme – když už jsme tady… Po pár minutách znejistíme ještě víc – chtějí, abychom se svezli na tom obrovském samci??? Ano. Už mu položili na záda rohožku a vybízí nás, abychom vylezli po betonovém schodišti nahoru a zuli si boty.
Poslechneme. Je ve mně malá dušička, slon je fakt velké zvíře – a já jsem asi trochu posera. Sedám si mu na záda první, Ondra za mě. No, já si spíš lehám – připadám si v tom pololehu bezpečněji. Není to ale moc pohodlné, a tak se po chvíli (na Ondrovu žádost) narovnám – a je to mnohem lepší. Strach ze mě trochu spadne, ale stejně – je to vysoko. Slon je rád, že jde na procházku, kolíbá se ze strany na stranu a nás do bosých chodidel a lýtek štípají ty jeho štětiny:-). Držím se provazu, co má kolem krku a snažím se co nejméně o sobě dávat vědět. Nechci ho „obtěžovat“ zbytečným poposedáváním, takže mě za chvilku pobolívají kyčle. Slonovi je ale evidentně jedno, co má na zádech – hlavně, že se jde ven. Občas skloníme hlavy před větvemi stromů a procházka se nám začíná líbit. Je to opravdu výjimečný pocit, sedět na zádech takovému velikánskému zvířeti. Já jsem nikdy nejela ani na koni, takže mám z projížďky na slonovi druhé Vánoce!
Když se vracíme, slon se začne vzpouzet. Nechce se mu zpátky do brány. Protestuje. Modlím se, abychom už zase stáli na pevné zemi. Za odměnu mu pak dáme všechny banány, které řidič nakoupil. Je jich tak osmdesát, jsou ve svazcích asi po šesti – a slon to baští celé, je to pro něj pochoutka. Jinak žere listy z kokosové palmy a také nasekaný kmen banánovníku. Ke slonově velké radosti ho po jídle nejdou uvázat, ale jde na další procházku s nově příchozími turisty. Nechá se hladit po chobotu a pleskat po nohách – a já pochybuji, že to nějak zvlášť cítí, přes tu tlustou kůži. Pak můžeme sprchovat sloní samici, které se proudy vody moc líbí a i pro nás je stříkající voda osvěžující. Moje prvotní rozladění se změnilo v opravdové nadšení. Kropím slonici vodou z hadice jako o život a vůbec se nechci s nikým vystřídat:-). Slonice si nechá napustit vodu do chobotu a pak si ji nastříká do pusy. Ještě když ji sprchuje Ondra, tak vodu z chobotu vypije. Pak ale přijde malý kluk z Rakouska, nastříká slonici vodu do chobotu – a ta ho tou vodou pěkně pokropí. Je ale vedro, takže je to spíš příjemné.
Od slonů jedeme na oběd do Trivandrum – máme už pořádný hlad. Zveme našeho milého řidiče, ať se jde naobědvat s námi. Vybral perfektní, typicky indickou restauraci. Porce jsou obrovské a jídlo je výborné a levné. Jsme sice trochu v rozpacích z řidičova chování u stolu (vesele krká a cpe se rukama, rýže mu padá od pusy, mlaská u toho…), ale holt jiný kraj, jiný mrav. Abych mu udělala radost, začnu svou zeleninu taky jíst rukama. Jako přílohu mám chleba, tak mi to jde dobře:-). Ondra si objednal oblíbené čínské nudle, takže ten rukama nejí.
Po obědě se vydáváme na Thiruvallam Backwaters. Projížďku na lodi po řece kolem ostrova máme objednanou, už na nás netrpělivě čekají. Loď vypadá jako ty rybářské, které jsme viděli na pláži, jen má udělanou stříšku z kokosových listů. Jako pohon slouží šestimetrová bambusová tyč. Všude kolem nás poletují vodní ptáci. Černí kormoráni si legračně suší křídla na slunci, vzácní rybaříci se jen mihnou, nad námi majestátně krouží orel a vyhlíží svou rybí kořist. Na březích řeky bíle kvete plané mango – prý je jedovaté. Vidíme banánovníky, ale kokosové palmy jednoznačně převažují. Plavíme se kolem ostrova, na kterém žije asi tisíc lidí v jednoduchých chatrčích se střechami z kokosových listů. Jsou chudí, živí se prodejem kokosů a vedlejších produktů z nich, jako je materiál na provazy a lana (coir), nebo drobným rybolovem. Někteří vozí turisty na loďkách, jako náš průvodce. Na jednu stranu zde žijí v opravdovém ráji, na druhou stranu jejich život není vůbec jednoduchý. V období monzunových dešťů (červen, červenec, srpen) jim asi skutečně není co závidět.
Teď v prosinci je tu ale nádherně, slunce je horké, voda příjemně chladí, všude kolem se to zelená, místní lidé sklízí kokosové ořechy a banány (vynikající banány, mimochodem)…Takhle si představuji ráj. Kupujeme si přímo z lodi kokosák, abychom ochutnali osvěžující mléko. Chlápek na břehu ostrova odsekne mačetou špičku ořechu a do vzniklého otvoru strčí ušmudlané brčko. Kokosové mléko je spíš taková nasládlá voda – mně moc nechutná, tak ji vypije Ondra.
Na chvilku zastavíme u pláže, která je z jedné strany omývána mořem a z druhé strany řekou (Pozhikara Beach). Chceme vylézt z loďky a projít se. Hned je u nás vetchý stařeček, který váží odhadem asi tak 40 kilo a pomáhá nám vystoupit. Pak se mě chytí kolem pasu a vybízí bezzubými ústy Ondru, aby nás vyfotil. Ondra tedy udělá k jeho radosti fotku a stařeček už natahuje ruku. Dáváme mu tedy drobné mince. Vrtí hlavou, že ne, to je málo! Přidáváme papírovou desetirupiovku a stařeček s úsměvem odchází. No jo, co by seděl na břehu a chytal ryby, když stačí natáhnout ruku… Po návratu do hotelu se vydáváme na pláž, zaplatit Appuovi celodenní výlet. Zorganizoval to dobře, chválíme ho. Za odměnu se můžeme „zdarma“ uvelebit na dvou lehátkách. Appu nám na ně dal ještě matrace a osušky – a pak společně s námi sleduje západ slunce.
