Keralu jsme si zamilovali od prvního dne. Zatímco v Dillí se už značně ochladilo, tady teploty přesahují 30°C. Díky monzunovým dešťům, které trvají od června do srpna (včetně), vegetace v Kerale bujně roste a kvete, všechno se zelená, radost pohledět. Mořský vzduch je oproti smogu v Dillí balzámem na dýchací ústrojí a čerstvé ryby k večeři jsou vynikající – a levné (většinou).
rybarská lod
27.12.2008 Po vydatné snídani v hotelu (nejlepší jsou datlové a burákové palačinky) vyrážíme na procházku ke zdejšímu majáku. Je před desátou, ale sluníčko nezahálí. Autorikšové nám neustále nabízejí své služby. Děkujeme, dnes ne, chceme se projít…Jdeme po pláži, kde právě skupiny rybářů vytahují z vody své sítě. Davy turistů (hlavně indických, cizinců tu moc není) je se zájmem sledují, ale rybářům to evidentně nevadí – mají dost práce se sítěmi, lidí kolem si nevšímají. Rytmicky prozpěvují, jeden udává tempo, ostatní po něm opakují. Vytáhnout takhle velké sítě nasáklé vodou, to musí být fuška. Na drobných tělech rybářů se napíná každá šlacha, každý sval. Podívaná nás taktéž strhne, připojíme se k davu zvědavců. Rybáři jsou hubení, větrem ošlehaní a sluncem vysušení chlápci. Mají na sobě košile s vykasanými rukávy a kolem pasu šátky, zamotané do krátkých sukní. Patří sem k tomu místu jako písek a moře. Jejich popěvky a pokřikování se nesou horkým vzduchem a vytvářejí nezaměnitelnou atmosféru ranního rituálu. Tuhle podívanou můžete sledovat každé ráno a nikdy Vás neomrzí.
Tady v Kovalam jsou tři velké pláže – Samudra Beach, Kovalam Beach a Lighthouse Beach. Projdeme je všechny, první nedočkavci už se koupou v moři, zatímco rybáři ještě stále vytahují své sítě. Jdeme bosí, chvilku pískem, chvilku vodou. Je mi líto všech těch drobných rybek, které moře vyvrhlo na pláž a ony na slunci pomaličku prohrávají svůj boj o život. Děti je hází zpět do vody, ale rybky už nemají sílu, neubrání se vlnám a jsou znovu vynášeny na horký písek. Tam se z nich stávají velké nafouknuté bubliny. Pod nohama nám utíkají maličcí krabi a zalézají do svých děr v písku. Vidíme také pár hubených psů, schovaných ve stínu. Jedné zvlášť zubožené feně nesu sladko-slané krekry, jediné naše jídlo na cestu – ale bojí se, nevezme si a zaleze pod jednu z rybářských lodí. Kam se asi chodí napít?
Zastavujeme se u jednoho z mnoha stánků s textilem. Nemám s sebou moc letního oblečení, když jsem se v říjnu balila do Indie, tak jsem rozhodně nepočítala s dovolenou u moře. Naštěstí je tady všechno oblečení strašně levné. Líbí se mi pruhovaná sukně, ptám se na cenu. Z původních 225 rupií je prodavač ochotný slevit na 170 (70 korun). To bereme. Kromě stánků s textilem jsou tu ještě obchůdky se suvenýry a s drobným občerstvením. Ondra pokukuje po mohutných dřevěných slonech, chtěli bychom si jednoho takového přivézt domů. Teď ho ale kupovat nebudeme, teď je naším cílem návštěva majáku. Cesta je do kopce, jsme celí splavení, je už pěkné horko, proti nám proudí davy rybářů – a vypadají tak čerstvě! Někteří z nich si dávají u jednoho z prodavačů kokosové mléko (což je spíš taková voda). Prodavač vezme obrovskou mačetu, usekne špičku kokosu a zastrčí do něj brčko. To musíme taky někdy zkusit!
Jaké je naše zklamání, když konečně dorazíme k majáku a na vratech visí cedule, která nám oznamuje, že návštěvníci mohou dovnitř pouze od tří do pěti hodin odpoledne!!! Mají rozum? Od tří do pěti je to největší vedro! No nic, vyfotíme si maják a pomalu se loudáme z kopce dolů. Neustále jsme zvaní do masážních salonů, na různé kůry – dostáváme spoustu letáčků, ale zatím se těšíme hlavně na to, až se ochladíme v moři. Do jednoho zvláštního krámku ale stejně vejdeme. Mají zde výrobky ze dřeva, u vchodu stojí obrovský dřevěný slon, který nás zaujme nejvíce. Chladíme se pod větrákem a prohlížíme si slony a Bohy v různých podobách a velikostech. Jednoho slona, podobného tomu u vchodu, si nakonec odnášíme zabaleného v novinách a v krabičce od sirek máme dokonce jedny kly navíc:-). Cestou do hotelu si ještě hrajeme s maličkými kůzlaty, která pobíhají volně, zatímco matka koza se pase uvázaná u keře.
Chceme si dát jen lehký oběd, a tak si cestou na pláž objednáme v baru u bazénu dva zeleninové saláty. Jsme z nich ale trochu mrzutí, protože nevypadají nijak vábně a porce jsou strašně maličké. S tím jsme se zatím v Indii vůbec nesetkali – vždycky nám všude naložili tolik jídla, že se to ani nedalo sníst. No co už, chtěli jsme jen něco lehkého, máme to mít. Večer půjdeme objevovat restaurace na pláži!
U vody nás osloví drobný usměvavý sympaťák – Appu. Má zvláštní nadání – okamžitě si nás získá svou výřečností a vtipnými poznámkami. Navíc toho ví docela dost o Evropě, měl totiž milenku z Francie a taky jednu Angličanku (pokud si tedy nevymýšlí). Jinak má ale manželku Indku a s ní dvě děti, které samozřejmě chodí do školy (to zdůrazní). Když se jeho vyprávění chechtáme, tak nám to natře: prý v době, kdy měl ty dvě Evropanky, tak byl mladý a neodolatelný, všechny ženské po něm šílely. Uznávám, neodolatelný je pořád, díky svému humoru a nadhledu. Pronajímá tady na pláži slunečníky, lehátka, na ně molitanové matrace a také osušky, když máte zájem. Ani chvilku není v klidu, neustále se s někým vybavuje, občas přijde prohodit pár slov i s námi. Nakonec nám zorganizuje na příští den celodenní výlet. Ze svého mobilu zavolá známému taxikáři, pak někomu, kdo chová slony a taky člověku, co nám zařídí projížďku lodí po zdejších backwaters. Řekne si za to sumu, kterou by možná chtěli i v cestovní agentuře, ale neprotestujeme, protože o cenách za výlety nemáme žádný přehled. Prostě a jednoduše nás dostal, ukecal, ohromil. Nic nebudeme platit, řidič se o nás postará a vše zaplatíme až večer na pláži, pěkně Appuovi na ruku. Byznysmen se v něm tedy nezapře. Vypráví nám, jak měli s tou Angličankou pronajaté pokoje v hotelu a vydělávali slušné peníze, protože měli ty pokoje vždy perfektně uklizené. Taky záchody myli – to Indové neradi dělají, je to pro ně něco obzvlášť odporného. Appu nám říká, že najít Inda, který by chtěl mýt i záchody, není skoro možné. Divíme se, proč s tím výnosným byznysem přestal? No, kvůli Tsunami. Všechno to zničila ta obrovská vlna, a tak musí začínat znovu. Tuhle sezónu bude ještě vydělávat a pak chce postavit pro svou rodinu malý domek.
Večer jdeme do restaurace Ocean Blue, na pláž. Všude je tma, jen na stolech svítí svíčky v ochranných skleněných nádobách. Tam, kde jsou přes den lehátka a slunečníky, jsou teď večer stolky a židle – a je to romantika jako blázen:-). Chci si dát nějaké hodně typické zdejší jídlo. Číšník mi doporučí „prawns malabari“, což jsou velké krevety v tradiční omáčce s kokosem. Poroučím si, že to nechci pálivé (mám už své zkušenosti:-)). V tom nadšení se vůbec nezajímám o cenu jídla. Ondra se drží při zemi, objedná si čínské kuře na sladkokyselo se zeleninovou rýží. Moje jídlo donesou v rozžhavené hliněné nádobě. Pět velkých krevet a zvláštní omáčka. Jsou v ní dušená rajčata a cibule a samozřejmě spousta nastrouhaného kokosu. Jím k tomu indický chleba – naan. Jídlo je skutečně výborné, dáváme si ochutnat a je nám krásně – než donesou účet. Všechna jídla na jídelním lístku stojí maximálně 300 rupií, ale moje „prawns malabari“ byly za neuvěřitelných 750 rupek!!! Jsme z toho trochu v šoku, je to třetina ceny našeho zítřejšího celodenního výletu! Přemýšlím, jestli si to budu muset odpracovat mytím nádobí, ale nakonec dá Ondra číšníkovi všechny peníze co má u sebe a odcházíme.
