Opět přináším několik střípků ze života v Indii. Třeba ten, že nemáme třinácté patro. No, vlastně ho máme, ale je označené číslem 14.
ve vytahu
Třináctka je nešťastné číslo, a tak byste ji na tlačítkách výtahu hledali jen těžko. 11, 12, 14, 15… Takže vlastně nebydlíme ve dvacátém patře, ale pouze v devatenáctém. Ovšem výtahem jezdíme do dvacátého:-). Na internetu jsem si přečetla, že některé firmy dokonce odmítají mít sídlo ve třináctém patře, že by jim to odradilo zákazníky a přineslo smůlu. A tak výrobci výtahů nepoužívají tlačítko s třináctkou.
Kroutím hlavou nad tím pokrytectvím. Klidně budou bydlet ve třináctém patře, jen když se bude jmenovat čtrnácté. To je stejné, jako ta jejich mravnost - jen „na oko“. Ženské se zabalí do sárí, aby jim nebyly vidět nohy, ale že jim z mezery vytéká celý polštář břišního tuku a svou vrásčitou kůži vystavují světu na odiv, to je v pořádku! U nás chodí s odhaleným břichem náctileté slečny, tady i staré babičky.
Tento týden jsem byla zase hlídat Máju, svou čtyřletou česko – anglickou kamarádku. Měla jsem příležitost si popovídat s jejich pomocnicí Krišnou, která pochází ze Západního Bengálska. Vdávala se v patnácti letech, první dítě měla „až“ v osmnácti. Sňatek byl samozřejmě domluvený rodiči.
„Miluješ ho?“ ptám se Krišny. Směje se na mě a přikývne: „On je hezký a hodný, ale to víš, má taky chyby…“. Myslela jsem si, že je teď Krišně tak lehce přes třicet. Kdepak, je jí šestadvacet. Má dva kluky, další děti už nechce. Trochu se před ní stydím. Můj život je o tolik jednodušší! „Sestra se vdávala ve třinácti, v patnácti už měla dítě, to je u nás normální,“ říká mi Krišna. Normální! Domluvené sňatky sotva odrostlých dětí! Ale dát si pusu na ulici? Nepřípustné!
Abych končila zvesela, přidám k dobru pár Májiných hlášek, snad mi to jednou promine. Mája se vrátila od babičky a dědečka z Čech krásně upovídaná. Umí zpívat „Komáři se ženili“ a „Prší prší“. Když ale mluví rychle, spojuje angličtinu s češtinou dohromady a to je teprve legrace. Do českých vět vkládá anglické „but“ a „because“. Vypráví mi třeba o pejskovi Vikině: „And we have a košík a tam spinká.“ Ukáži na fotku, kde jsou její rodiče ve svatebním: „Kdo to je?“ Mája: „To je maminku a tatínku.“
Miluje větu „To je stejný!“, a tak, když mezi jejími panenkami najdeme jednu jedinou s hnědými vlasy, přitiskne její hlavičku k mojí hlavě a vykřikuje: „To je stejný!“. Dokonce mi chce barbínu půjčit domů, když jsme si tak podobné:-). Při společném malování, pokud se právě zapovídám s Krišnou, mě Mája napomíná: „Malovej!“ nebo „Namalovej motýlek…“. Nejvíc nás asi rozesměje, když jedeme společně v autě, já zvednu telefon a Mája pěkně nahlas vykřikne: „Ahoj miláčku!“. Rychle se učí…
