Na mě si po dnešku dají Indové pozor. Alespoň to nebudu jenom já, kdo si neustále hlídá tašku, smlouvá přemrštěné ceny a vůbec má oči na stopkách.
klidek
Ráno jsem měla svou pravidelnou čtvrteční lekci angličtiny, a pak jsem se vydala na nákup. Otevřeli nám tady v obchodě novou „pekárnu“ – no, spíš takový pekařský koutek. Jdu tam, chci zkusit bagetu. „Je čerstvá?“ ptám se prodavače ve vysoké bílé čepici. „Yes, maam.“ Na omak (je ve folii) se mi to nezdá. „Kdy jste ji pekli?“. „Včera večer, maam.“ „Hm, tak to už není čerstvá…“ „Je čerstvá, maam!“ Ach jo. Beru nakonec bagetu (dá se přece opéct i doma) a čtyři právě upečené voňavé muffiny. Hned venku jeden ještě teplý muffin ochutnám – je výborný.
Potřebuji koupit kupon na dobití kabelové televize a taky si nechat dobít kredit na mobilu. To vše v prodejně, kde je obvykle více prodavačů než zákazníků a prostor je tak stísněný, že jste rádi, když tam v tom horku neomdlíte. Ani dnes mě nezklamali. V krámku je téměř nedýchatelno, nemají ani velké větráky u stropu, jen takové dva maličké v rozích místnosti. Smrádek, ale teploučko jako v sauně. Prodavačů je dnes pět. Stojí za pultíkem s půlmetrovými rozestupy. Ve chvíli, kdy vejdu, si mě všichni pěkně podrobně prohlédnou (ostatně jako vždy a všude). Někteří od hlavy až k patě, jiní naopak. „Prosím jeden Tata Sky kupon za pět set.“ Prodavač rozhodně nepřizná, že ho nemá, nechce, abych šla jinam. „Máte identifikační číslo?“ ptá se mě. „Neznám ho, prodejte mi ten kupon jako minule.“ Prodavač je vytrvalec: „Když mi řeknete to číslo, já vám to dobiju přímo tady.“ (Co nechápe na slově „neznám“?)
Dobrá, kupon tedy dnes nevyřídím, budu se sem muset vrátit jindy. Tak alespoň ten telefon. Jdu na druhý konec prodejny (tři kroky), kde leží na pultu ochmataný a příšerně (nepředstavitelně!) umouněný sešit. Do toho sešitu si vždy zapíší telefonní číslo a částku, o kterou navýšili kredit. Kluk, asi tak šestnáctiletý (vypadá na třináct), právě obsluhuje zákaznici. Stoupnu si vzorně vedle ní a čekám, až celá operace skončí. Když už to vypadá, že na mě přijde řada, vynoří se zpoza mne ruka, mává padesátirupiovkou a mele něco v tom smyslu jako „dej mi kupon za pade, musím letět“. Pousměji se, po návštěvě zdejší pošty mě předbíháním skutečně nerozhodíte:-). Snažím se očima kontaktovat prodavače („teď jsem na řadě já!“), ale marně. Najednou, kde se vzal, tu se vzal, další týpek s drobnými v ruce – a taky strašně pospíchá. Blahosklonně se usmívám, jsem nad věcí. Až do chvíle, kdy začne klučina obsluhovat další zákaznici – a já to nejsem! Tedy, páni Indi, jsem sice bílá, ale ne blbá! Vyměním úsměv „nad věcí“ za kyselý ksicht a upřu svůj pohled přímo do prodavačových kukadel. Jestli se chcete naučit mít ostré lokty (a nejen na silnicích), tak rozhodně přijeďte.
Když už zůstanu v prodejně pouze já a pět prodavačů, začne se klučina zabývat hledáním čehosi, ale do očí se mi nepodívá. „Mohl byste mi dobít kredit?“ ptám se a snažím se znít nepříjemně. „Jistě, maam.“ Začnu mu diktovat své telefonní číslo. Snaží se, ale pak místo sedmnáctky napíše sedmičku. Opakuji mu tedy číslo znovu od začátku. Tváří se zmateně. Kouknu se – napsal ho dvakrát za sebou! Nakonec mi stejně podá svůj upatlaný služební mobil, abych do něj číslo naťukala sama. Bude to jistější. „OK, maam.“ Vyčkávám u pultu, dokud mi nepřijde potvrzující sms, že můj kredit byl navýšen. „Tak, je to v pořádku,“ usměji se na něho a odcházím z prodejny. Uff. Zavřu za sebou skleněné dveře. Přes ně vidím, že na mě ještě mluví. Že bych tam něco zapomněla?
„Peníze, maam…“ potichoučku a úplně nesměle mi povídá ten klučík. Já zapomněla zaplatit! Je mi trapně. Rychle vytahuji z kabelky bankovku a omlouvám se. Kdyby na mě aspoň křičel, ale on jen tak tichounce špitnul, jako by to snad byla jeho chyba! Stydím se, že jsem málem okradla takového šmudlu. Vůbec jsem si na placení nevzpomněla!
V duchu si nadávám ještě cestou z obchodu a na křižovatce si všimnu starého, vetchého dědečka, jak ťuká na zavřená okýnka aut a ukazuje si do pusy. Chudák, začne mi ho být líto. Svědomí se ve mně pohne – asi v důsledku mé skorokrádeže – a vzpomenu si na čerstvé muffiny v tašce. To by přece pro něho byla pochoutka! A už kývám na stařečka, už se ke mně belhá, moje svědomí se tetelí blahem, když mu podávám sáček s voňavým pečivem. Mohl by to být happyend. Kdyby se dědeček usmál, poděkoval a odešel. Nebo kdyby se usadil na obrubníku a pustil se do muffinů. Kdepak. Všechno špatně. Děda ve mně vidí snadnou kořist. Prohlídne si sáček, pak se koukne na mě a začne lamentovat. Srdceryvně naříká, ukazuje si do pusy a mele jako kolovrátek pořád dokola. No co asi, chce peníze. A čím víc, tím líp. Hlad evidentně nemá, na voňavou pochoutku se sbíhají sliny víc mně, než jemu. Další studená sprcha. A já – i po šesti měsících tady – stále nepoučitelná.
