Místo chladné obřadní síně sluncem rozpálené gháty. Místo posvátného ticha dětský smích. Vznešenou hudbu nahrazuje cinkání činelků. Pozůstalí nejsou oblečeni do černých šatů a mrtvý není ukryt v dřevěné rakvi. Je to snad špatně? Ne, je to... jinak.
Pashupatinath
9.10.2009, Pashupatinath, Káthmándú, Nepál
Nepřišli jsme se koukat na pohřeb, ani pást se na cizím neštěstí. Jsme tady, abychom obdivovali krásu zdejšího chrámového komplexu, který je zapsán v dědictví UNESCO. Nemůžete být v Káthmándú a nenavštívit Pashupatinath! Tak jako se v Indii věřící vydávají do města Váránásí a jejich nejvyšším cílem je smočit své tělo ve vodě posvátné Gangy, tak se v Nepálu lidé touží pomodlit v chrámu na břehu Bagmati river. Pashupatinath temple je zářným příkladem náboženské tolerance. Je totiž uctíván zároveň Hinduisty i Buddhisty.
Nepřišli jsme se koukat na pohřeb, ale....
Slyším ženský pláč, spíš takové to hysterické kvílení, které přehluší všechno ostatní. Mužský nářek se v tom kvílivém zvuku ztrácí. Otáčím hlavu za zdrojem zvuku. Stojím právě na kamenném mostě, který vede přes řeku Bagmati. Pode mnou jsou gháty, betonové plácky, na kterých se pohřbívá. K jednomu právě přichází smuteční průvod. Nesou velikou, zvláštní dřevěnou schránu. Nepochybuji o jejím obsahu. Papírová cedule se jménem mrtvého a místem odeslání Hong Kong prozrazuje, že byl nebožtík dopraven do Nepálu letecky.
Sluneční paprsky jsou horké a kouř již zapálených hranic štípe do očí. Ve špinavé vodě dovádějí děti. Potápějí se, zkoušejí plavat, kluci dokonce trénují stoj na rukou. Čas od času chytají květy, které pozůstalí v rámci pohřebního rituálu pouští po vodě. Tyhle děti ani na okamžik nenapadne, aby zvědavě pokukovaly po hořících hranicích na břehu. Proč taky? Mrtvých už tady musely vidět stovky. Zato já ještě nikdy v životě mrtvého člověka neviděla. Možná proto se tisknu na chladnou kamennou zídku na mostě – abych dobře viděla? A proč to chci vlastně vidět? Vzrušení z dosud nepoznaného mě pohltilo. Nikdy jsem neviděla mrtvolu. Neznám hinduistické pohřební rituály. Neznám kvílivé hysterické výstupy místních žen. Všechny pohřby, které jsem dosud absolvovala, byly důstojné a smutně „tiché“.
Z přemýšlení mě vytrhnou rány sekyrou. Dva muži se snaží rozlámat dřevěnou přepravní schránu. S každým dalším úderem se zvyšuje intenzita kvílení přítomných žen. Konečně je hotovo. Pod dřevem se objevuje plechová vana s víkem, které je třeba vypáčit. Úsilí chlapů, pracujících na vysvobození nebožtíka z té změti obalových materiálů, je obrovské. Zpod plechového víka konečně vykoukne lakované víko rakve. Pláč propukne naplno. Jelikož se „rozbalování“ mrtvého odehrává na břehu řeky, všechny ty obaly, dřevěné třísky s ostrými dlouhými hřebíky i kusy plechu, letí do vody. Pár metrů po proudu stojí ve vodě dva kumpáni, kteří ty velké kusy tahají na protější břeh. Všechno se dá zpeněžit.
Po sejmutí víka z rakve se nad mrtvým skloní členové rodiny. Všichni se ho chtějí dotknout, rozloučit se. Lakované víko rakve letí rovněž do řeky. Jeden ze sběračů materiálu si pro něj dojde (je to obzvláště cenný kousek), nasedne a rukama si to pádluje ke břehu. Na ghátu pomalu roste hranice ze dřeva. Tenhle pohřeb ještě bude trvat několik hodin. Opodál ale probíhá už samotný obřad, a tak přecházíme na druhou stranu mostu, abychom dobře viděli. Chvíli si připadám jako hyena, jenomže Pashupatinath je turisty hojně navštěvované místo a pohřbívá se tu neustále. Dokonce i v letáčku pro turisty si můžete přečíst, že turisté tady mají skvělou příležitost pozorovat tradiční hinduistické pohřební rituály. S čumily se tu prostě počítá.
Pozoruji oblečení žen, přítomných na druhém pohřbu. Mezi barvami převládá růžová, žlutá a oranžová. I samotný nebožtík je zabalen do žluté a oranžové látky. Leží na hranici, zasypán rýží, obilím, květy afrikánů a mincemi. Pod bradou má svazek papírových bankovek a do úst mu v rámci rituálu několikrát nalijí mléko. Nejdůležitější úlohu na pohřbu otce má jeho nejstarší syn. Vidím uplakaného muže středního věku s bílým prostěradlem okolo pasu, jak se sklání nad otcovými chodidly a náznakem je líbá. Pak se hlasitě rozpláče. Všechny ženy sejdou po schůdkách až dolů k vodě. Mají dlouhé, rozpuštěné vlasy a rovněž prostěradla kolem pasu. Začnou se pomalu a opatrně svlékat, obecenstvo ani nedutá. Svléknou se do půli těla (občas některé vykoukne neposlušné ňadro) a zamotají se do bílých prostěradel. Pak si kleknou a namáčí si ve vodě vlasy. V té vodě, v níž bude pohřben jejich drahý zesnulý.
Tento „omývací“ rituál je jeden z posledních. Starý muž, který pečuje o hranici a o zdárný průběh celého obřadu, začne z nebožtíka odstraňovat všechny květy, obilí a mince. Ty si opatrně ukládá do připravené krabičky, bankovky zastrčí za oděv. Pak už mrtvého obloží připravenými otýpkami a nohy mu zatíží těžkými špalky. Vlivem žáru se kůže stahuje a končetiny mají tendenci vyletět nahoru. Mrtvý se tak vlastně „hýbe“. Hinduisté věří, že to způsobují zlí duchové. Proto by měl u hořící hranice hlídkovat nejstarší syn a pokud se začne mrtvola „hýbat“, měl by z ní zlé duchy vytlouci připravenou holí.
Po zapálení hranice začne příbuzenstvo odcházet. Starší žena, možná manželka zemřelého, pokládá opodál ranec s pánským oblečením. Košile, trenýrky, kalhoty, ponožky, kapesníky. Pomocník starého muže ranec prohlédne a odnese. Pak se vrátí, vleze do řeky přímo pod hořící hranicí a začne rukama prohrabovat dno. Vše, co nahmatá, vyndá z vody, dobře prohlédne a většinou zahodí o kus dál. Vyloví většinou ohořelé kusy dřeva, nahnilé kytky, bahno, zbytky barevných látek, ale mohou tam být i zakutálené mince nebo šperky, možná i zlaté zuby by se našly. Po dohoření hranice se totiž všechno smete do řeky a úklid je hotov. Na hromádkách rýže a obilí, které starý muž sejmul z mrtvého, si pochutnávají holubi a opice. Je jich tu všude plno.
Prach jsme a v prach se obrátíme, ale stejně pořád mudruji nad tím, jestli oheň spálí skutečně všechno? Nechci si ani představit, jaké poklady jsou uloženy na říčním dně. Samotný pohřební rituál na mě hodně zapůsobil. Dojalo mě, s jak intenzivními emocemi se rodina loučila, jak si všichni mohli nebožtíka naposledy prohlédnout – ozdobeného květinami, ve žlutém hávu, jak se ho mohli naposledy dotknout. Na cestu do dalšího života mu dali peníze. Co na tom, že poslouží rodině chudého starého pána, který ještě stále kontroluje hořící hranici.
