21.12.2008 Ráno se probouzíme do šílené mlhy. Jelikož náš mini byt je ve dvacátém patře, vidíme z okna jen bílou propast a okolní balkóny. „Jituno, já tě přetrhnu, cos to vybrala za den?“ šklebí se na mě Ondra. Nedělní výlet do Dillí jsem zpunktovala já, celá nadšená, abych něco viděla, nafotila a napsala na blog:-). Jak jsem mohla tušit, že bude mlha jako v Londýně?
minaret chrámu Jama Masjid
Mimochodem, v Londýně jsem nikdy nebyla, ale Ondra tvrdí, že tam takovouhle mlhu teda nezažil. Je úplně mléčně bílá a drží se tohohle města už několik dní. Prý je to v "zimních" měsících normální. Nemělo by se spíš říkat „mlha jako v Dillí?“:-) Je nám jasné, že v tomhle počasí toho moc neuvidíme a nevyfotíme, ale co už. Řidič zvoní před devátou u dveří – a je to ten samý, co mě a Míšu vezl před týdnem na trh, jmenuje se Nitschu. Základní sazba 550 rupií (cca 200 korun) platí pro 8 hodin a 80 km. Pokud přetáhneme čas nebo ujedeme větší vzdálenost, zaplatíme peníze navíc. Podotýkám, že i na indické poměry je to hodně slušná cena.
První místo, které chceme vidět, je největší indická mešita Jama Masjid ve starém Dillí. Mlha se kupodivu trhá, začíná svítit sluníčko. Jsem zaskočená množstvím bílých tváří u mešity – nějak jsem si odvykla. Poblíž stojí asi tři zájezdové autobusy, kromě angličtiny slyšíme hojně francouzštinu. Zouváme se před bránou, vstup v botách je nepřípustný. Největší kšeft mají okolní prodavači návleků a ponožek. Vstupné se sice nevybírá, ale musíme zaplatit focení, protože fotit samozřejmě chceme, tím se nijak nelišíme od ostatních návštěvníků mešity. V areálu je čistě zameteno, ale protože se sem stahují hejna holubů, je velká pravděpodobnost, že si na ponožkách odneseme jejich trus.
Pro holuby je v jednom rohu nasypáno zrní a mají tady i nádoby s vodou. Místo toho, aby pokojně seděli na určeném místě a tiše zobali zrníčka, létají zběsile po celém prostranství, protože malí indičtí spratkové je nenechají ani chvilku na pokoji. Ondra mi vyprávěl, že indické děti mají do určitého věku naprostou volnost, rodiče je nehubují, netrestají, všechno jim dovolí a koupí, zkrátka – pořádně je rozmazlují. Pak ale přijde zlom a rodiče v Indii začnou s přísnou výchovou. Už jsme na ulici několikrát viděli, jak dostalo větší dítě pohlavek nebo s ním bylo cloumáno, až se rozbrečelo. Nechápu to – nejdřív je rozmazlí a pak se snaží o výchovu. Děti z toho musejí být minimálně zmatené.
Mešita je nádherná, vystoupáme na jeden z minaretů a obdivujeme ji z výšky. Pak chceme dojít pěšky k pevnosti Red Fort, ale neustále nás zastavují rikšové a nabízejí svezení. Když už nás přemlouvá asi třetí nebo čtvrtý autorikša, odevzdaně nastupujeme. Za 50 rupií (20 korun) nás vozí asi 10 minut po starém Dillí a nakonec nás vysadí před Červenou pevností. Jsou tu televizní přenosové vozy, kameramani a spousta důležitých lidí, velké pódium je vyzdobeno žlutě a červeně, organizátoři mají mikiny v těch samých barvách (sponzorem je DHL). Dnes se v Dillí koná běh s olympijskou pochodní pro speciální světové zimní olympijské hry v Boise, v americkém státě Idaho. Podle zpráv na internetu se celé té slávy účastní i bollywoodská hvězda, herec Akshay Kumar. My tady ale žádného herce nevidíme, vypadá to, že celá ta sláva buď skončila, nebo teprve vypukne. Projdeme se pouze kolem hradeb, protože Ondra už v pevnosti byl a rád by viděl i další místa. Navíc projít si vnitřek celé pevnosti je akce na 4 hodiny a tolik času nemáme.
Vydáváme se kolem Digambar Jain Temple na jednu z hlavních ulic, najít indické občerstvení Haldirams, kde výborně vaří indická jídla. K našemu překvapení potkáváme průvod dětí, hudebníků a alegorických vozů, tažených kravami. Je to přehlídka zdejších škol, protože na začátku každého zástupu nesou transparent s názvem a adresou školy. Žáci jsou oblečení ve školních uniformách, buď hrají na nástroje, nebo jen tak pochodují. Je to velká sláva a nám se to strašně moc líbí. Když je průvod u konce, zapadneme do Haldirams a nacpeme si břicha. Ondra si dává oblíbené jídlo Matar Kulcha, což je směs z fazolí a zeleniny s bílými, jakoby kynutými plackami. Dál objednává paneer tikka – indický čerstvý sýr (podobný tofu, ale z kravského mléka), naložený v koření a ogrilovaný. Já si vybírám menu z jižní Indie, což je miska pálivé „polívky“ a k ní dvě bílé, super savé placky (to si namáčím a je to bašta), dál jedna placka se zeleninou, posypaná kokosem a další je dosa (taky placka), plněná pálivou zeleninovou směsí a bramborami.
Po pozdním obědě vyrážíme na zpáteční cestu k našemu autu. Stavujeme se ještě v Tibetské tržnici – prodávají tu pouze uprchlíci z Tibetu. Tržnice je uspořádaná a uklizená, nepodobná té indické, o které jsem už psala. Zboží vypadá dobře, je to převážně textil, tašky, koberečky, deky. Kupujeme dva kašmírové šátky a dokonce usmlouváme menší slevu. Pak se necháme odvézt k observatoři Jantar Mantar (Džantarmantar). Náš řidič ale nemá tušení, kudy se tam jede, takže musí několikrát zastavit a ptát se. Nakonec dorazíme na jedno z nejhezčích míst, které jsem v Dillí navštívila. Je to asi i tím, že svítí slunce - udělalo se nakonec krásně - a cítím se tady hrozně dobře. Všude uklizeno, na udržovaném trávníku odpočívají sem tam skupinky lidí, cestičky jsou lemovány vysokými palmami a zvláštní červené stavby jsou neuvěřitelně zajímavé.
Je to sice historicky významná památka, přesto je dovoleno kamkoli vylézt, nikde není žádný zákaz vstupu nebo zábradlí. Divíme se, protože bezpečné to moc není, zvláště v případě zbrklých dětí. V jednom rohu leží spokojeně rozvalená fena a kolem ní poskakuje neposedné štěně – idylka. Vůbec se mi odsud nechce, ale jedeme ještě k budovám parlamentu a k India Gate. Tady nás čeká překvapení – všichni se s námi chtějí fotit! Ze začátku je to zábavné, ale postupem času nás to přestává bavit. Přijde skupinka indických výrostků a týpek s foťákem na krku prosí o jednu fotku se mnou. „To je můj brácha…“ říká na vysvětlenou. „Brácha“ mě pevně chytá kolem pasu a já se nuceně culím do objektivu. „Ne abys říkal, že je to tvá nová přítelkyně!“ hrozí mu z legrace Ondra a směje se. Kromě „bráchy“ se také musím vyfotit se všemi kamarády. Někteří se mě drží kolem pasu, někteří za ruku – už je to celkem trapas. Když si myslíme, že už máme pokoj, přijde někdo další a ptá se, jestli se s ním vyfotíme. Někteří už se ani neptají a fotí si nás mobilem. A člověk by řekl, že v hlavním městě už jsou na cizince zvyklí!
Pak k Ondrovi přistoupí dvě starší Indky a začnou mu na svetr připínat malou indickou vlaječku. „To je na školu pro sirotky, já jsem tam učitelka“ říká ta se spoustou zlatých zubů. Pak připínají vlaječku i mně. Říkám Ondrovi, je to na školu, dáme jim nějaké peníze… Ondra podává paní „učitelce“ (kdoví jestli) padesát rupií. Ta vrtí hlavou. „Ne, musíte dát stovku! Jste dva, dvakrát padesát!“ a ukazuje nám balíček bankovek, které už údajně vybrala. Nemá je ani v žádném pytlíku, prostě si je jen strká do kapsy. Chvilku stojíme jako opaření, ale pak jí Ondra říká: „Tohle Vám nabízím, tak si to vezměte, víc nedám.“ Učitelka dělá drahoty, ale když popojdeme, raději si peníze vezme. Připadáme si jako blbci. Vždyť neměla ani žádnou průkazku, jen byla celkem slušně oblečená a přišpendlila nám na oblečení miniaturní papírové vlaječky… Ondra se zařekne, že už nikomu nic nedá a už se prý nenechá ani „natáhnout“:-)!
Cestou domů se ještě stavujeme na indické tržnici Sarojini market, kde jsem byla s Míšou. Chci to tam Ondrovi ukázat. Jenomže nám nedošlo, že je nedělní odpoledne! Tržnice je přeplněná k prasknutí, nedá se ani projít, natož si něco v klidu prohlédnout. Prodavači stojí na bednách a hulákají jako o život, co si u nich můžete koupit a za kolik. Začnou nás zase otravovat kluci se zaručeně pravými opasky Gucci, z pravé kůže! Chtějí za ně 400 rupií (asi 150 korun). Směji se, protože vím, že jsou ochotní slevit až o 75%. Ondra souhlasí, že jestli sleví na 100 rupek, tak mi pásek koupí. Netrvá to ani dvě minuty a k černému pásku za stovku (40 korun) kupujeme i bílý. Zaručeně značkový! Odcházíme, ale přilepí se na nás další neodbytný prodavač pásků. Když se ho stále nemůžeme zbavit, ukazuje mu Ondra, že už jsme dva pásky koupili, že už další nepotřebujeme a nechceme! On nám za sto rupií nabízí dokonce dva a nemůže pochopit, že tak výhodný obchod nebereme. Začíná být vzteklý, ale nakonec to vzdá. Koupíme ještě pár věcí, prodereme se davem a konečně odjíždíme „domů“. Byl to perný den, časový limit 8 hodin jsme samozřejmě přetáhli a místo 80 km jsme najeli 120 km. Musíme řidiči připlatit.
Ať je Dillí jaké je, musím uznat, že jsou tu nádherná místa, až se z nich člověku tají dech.
