16.11.2008 Krátká dovolená v horách skončila. Nadešel čas vrátit se do Gurgaonu a začít zase pracovat. Naše zpáteční cesta vedla přes Kalku a Chandigarh až na nádraží do New Delhi.
nádraží v Shimle
Pro cestu ze Shimly do Kalky jsme se rozhodli využít tradiční úzkokolejnou železniční trať („toy train“), která byla vystavěna v letech 1903 - 1904. Je to nejdelší horská trať v Indii, má 96 km a cesta po ní trvá celých 6 hodin. Je součástí světového dědictví UNESCO. Na trati je 102 tunelů, 988 mostů a 917 zatáček. Nejdelší most, blízko vesnice Barog, měří 1143 metrů.
Cesta vláčkem byla sice dlouhá, ale zábavná. Ve vagónu jsme byli jediní cizinci mezi Indy – takže atrakce. Ondru si hnedka vyhlídnul naproti sedící chlapeček a nemohl z něj spustit oči. Když se osmělil, sedl si vedle Ondry na kufr, dal mu ruku kolem krku a chtěl si povídat. Jenomže mu bylo teprve osm let, a tak anglicky moc neuměl. S konverzací mu pomáhali rodiče a naši spolucestující, kteří byli v Shimle na svatební cestě. Rodiče chlapečka nám sdělili, že byli v Shimle na dovolené a cestují domů asi 1800 km přes celou Indii (26 hodin ve vlaku!). Seděla jsem u otevřeného okýnka a snažila se fotit tunely a mosty, zajímavé domy a lidi, co šli okolo. Příroda kolem trati byla nádherná. Divila jsem se vzrostlým cykasům a obřím kaktusům (ty jsem na severu Indie skutečně nečekala).
Pak jsem si na chvilku zdřímla a Ondra mě vzbudil, že mi chce ten malý spolucestující nabídnout nějakou dobrotu. Prcek stál přede mnou a v ruce držel papírový tácek s nějakou smaženou směsí Haldirams – vypadalo to jako rozdrcené brambůrky a křupky dohromady, byly v tom i rozinky a kousky něčeho dalšího. Než jsem stihla zakroutit hlavou, jako že to nechci, vlak trošičku cuknul, hošík ztratil rovnováhu, tácek naklonil k jedné straně a já jen nevěřícně sledovala, jak to drobné smažené „smetí“ padá na mě, na Ondru, do tašky, na kufr i na sedadlo. To bylo radosti. Pohladila jsem ho po hlavě, jako že to nevadí (aby se snad nerozbrečel) a dali jsme se do uklízení. Nejprve jsme vyklepávali sebe, pak tašku a nakonec jsme to shrnuli ze sedadla. Něco jsme vyhodili okýnkem, ale většina toho bordelu zůstala na zemi. Vlak zrovna stál na nějaké občerstvovací zastávce, Ondra se šel ven projít a já ještě mohla trochu „uklidit“. Chlapeček měl štěstí, že byl tak roztomilý. Pak už nám naštěstí nic nenabízel a my jemu taky ne. (Měli jsme jen pár sušenek a pořádný hlad!). P.S.Odpadky se v Indii vyhazují z okna vlaku, koše tam nejsou. My jsme si odpadky schovali do batohu, ale ostatní je vesele vyhazovali ven, do přírody.
Na nádraží do Kalky jsme přijeli pěkně rozlámaní a utrmácení (po 6-ti hodinách!). Vláček totiž nebyl z nejpohodlnějších a navíc tam bylo málo místa, takže si člověk ani nenatáhl nohy. Pro zahnání hladu jsme si koupili krabici pomerančového džusu a jedny tomatové chipsy (nic jiného jsme neriskovali). Náš rychlík (Shatabdi Express) do Delhi už byl přistaven, ale vyjížděl až za 1,5 hodiny. Šli jsme si zkontrolovat, jestli jsou naše jména na seznamu cestujících. U dveří každého vagonu totiž visí jmenný seznam pasažérů, včetně toho, zda jste muž nebo žena a kolik je vám let. Na jízdence je rovněž uvedeno, zda patří muži nebo ženě a věk cestujícího. Cca 20 minut před odjezdem vlaku jsme se šli posadit na místa. Vlak byl skoro prázdný, protože většina cestujících nastupovala až v Chandigarhu. Hned jsme dostali každý láhev vody a kelímek, no a v zápětí už nám servírovali jídlo (svačinu). Divila jsem se, proč nečekají na všechny cestující (z Chandigarhu), ale co, měli jsme hlad, a tak jsme všechno snědli: toust se zeleninou, smažený trojhránek s pálivou zeleninovou směsí uvnitř, bonbónky. Známý dezert „soan cake“ a mangové pitíčko jsme si schovali do batohu na doma a nakonec jsme si dali i čaj.
V Chandigarhu se vlak úplně zaplnil. Naproti nám se posadili starší manželé. Chvilku jsem si zdřímla a najednou koukám – začali servírovat večeři! Sice už jsme neměli hlad, ale když to přinesli…Nejprve tomatová polévka v kelímku a k ní dvě slané tyčinky. Pak na tácku tři nádobky s jídlem (přikryté alobalem), papírový pytlíček se salátem, placku chleba v alobalu a hliněnou misku s bílým sladkým jogurtem (přikrytou alobalem). Začali jsme ochutnávat teplé jídlo z těch tří misek. V jedné byla rýže s nějakou petrželkou, ve druhé čočka v omáčce a ve třetí paneer (ind.čerstvý sýr podobný tofu), nakrájený na kostičky, v tmavě zelené pálivé omáčce – asi špenátové. Docela nám to chutnalo. Pak jsem otevřela pytlík se salátem: plátek okurky, plátek mrkve, kousek bílé ředkve, citron, fazolový lusk. A s chutí jsem se zahryzla do fazolového lusku a…pak mi došlo, že TAKHLE fazole nechutnají!!! Auuuuu. Začalo to strašně pálit. Ale strašně. Zkusila jsem to sníst s mrkví a okurkou. Nepomohlo. Hořel mi obličej, po tvářích mi tekly slzy jako hrachy. Nešlo nic dělat, musela jsem to vyplivnout do ubrousku. Pálení se stupňovalo. Ondra viděl, že je zle a nalil mi vodu. Nepomohlo. Nacpala jsem si pusu plackou, ale pořád to pálilo. Až pán naproti mně mi doporučil, abych snědla ten sladký jogurt – a opravdu, bylo to najednou mnohem lepší. Ptala jsem se ho, co to bylo?! Zelené chilli!!! "A vy to jíte?" vykoktala jsem ze sebe. "Ne, my ne..." Prý někteří Indové na severu jsou schopní to sníst. No, já jsem byla ráda, že jsem to přežila. Po zbytek cesty už se nic zajímavého nestalo.
Byla už tma, když jsme vystupovali v Delhi. Pořád se nás někdo vyptával, jestli nechceme taxi, ale my jsme věděli, že je lepší jet „předplaceným“ taxíkem. Cenu Vám dle tabulky vzdáleností sdělí personál v budce, vy zaplatíte, dostanete účtenku a tu pak na konci cesty předáte řidiči. Jelikož byla neděle a noc, zaplatili jsme za hodinovou cestu do Gurgaonu 750 rupií. A to ještě musel Ondra řidiči radit, kudy má jet.
