Diwali a nejhorší zážitek s žebravou holčičkou

28.10.2008 Diwali, svátek světel. Takové indické Vánoce a Silvestr dohromady. Ráno mě Ondra vzbudil ještě před východem slunce, že se podle indické tradice musíme jít umýt ven ke studni:-). Pouze jsem se otočila na druhý bok a spala dál. Časový posun 4,5h je znát.

naše chodba byla ozdobená svíckami a živými kvety

K snídani lupínky s jogurtem, na oběd jsme chtěli zajít do indické restaurace v nákupním centru na MG Road (Mehrauli Gurgaon Road), vzdáleném cca 3km. V tom vedru stejně člověk nemá hlad, jen žízeň. Vyrazili jsme na procházku indickými ulicemi. V riflích a tričku jsem si připadala jako mimozemšťan. Všechny ženské měly na sobě sárí. Hned na první křižovatce, kde jsme potřebovali přejít, k nám přišla Indka – žebračka se dvěma dětmi. Na ruce měla batole, ukazovala na něj a pořád něco mlela dokola. Děti se na nás smály jako o život, braly to jako náramnou legraci. Podle pokynů Ondrových kolegů z práce jsme si jich nevšímali. Já jsem u sebe stejně žádné peníze neměla a Ondra už je na žebráky imunní (po 7 měsících v Indii si na ně zvyknete…). Chvilku ho tahala za tričko a za ruce, ale pak najednou nejelo žádné auto, tak jsme rychle přešli a byl pokoj.

Ty tři kilometry k nákupnímu centru byly nekonečné. U silnic většinou nejsou chodníky (nebo na nich parkují auta), takže musíte dávat pozor, uhýbáte autům, motorkám a rikšům na kolech, kteří na Vás ustavičně hulákají a plácají do sedačky za sebou, ať si sednete. Navíc jdete v prachu a koukáte pod nohy, abyste nešlápli do kravince. Chudinky krávy – vyhublé a špinavé se potácejí po silnicích, řidiči na ně neustále troubí. Žerou zbytky uschlé trávy nebo odpadky, občas jim někdo přinese hrst fazolí či zelené natě. Každá má na zádech hrb, jako mají velbloudi – některá ho má menší, jiná obrovský. Možná je to pro ně taky taková zásobárna jako pro velbloudy. Šli jsme kolem zastávky autobusu – ležely na ní spokojeně dvě krávy – v hromadě prachu a písku. O kus dál hned u cesty ležela nafouklá mrtvola psa, plná much. Kupodivu měl ten mrtvý pes „veselý“ výraz. (Ondra: „Koukej, pejsek si hraje s mouchami…“) Jinde zase mrtvá krysa. V tom je Indie opravdu „amazing“ – vedle luxusního nákupního centra, kde koupíte všechno, na co si jen vzpomenete, se na hromadách prachu a odpadků poflakují žebráci, společně se zvířaty. Psi mi tady připadají docela spokojení, potulují se po ulicích a jsou volní, zato krav mi je líto, vypadají hrozně zuboženě. V porovnání s tímhle „týráním“ krav a vůbec s životní úrovní tady nemůžu pochopit aféru s českými entomology. Nejde mi do hlavy, kdo v tomhle „svinčíku“ řeší brouky??? Doufám, že mi nějací nenalezou do kufru, až pojedu domů, je jich tu totiž dost.

V nákupním centru jsem byla nadšená. Všude čisto, luxusní obchody s typickými oděvy – nejkrásnější vyšívaná sárí, ale i evropské oblečení. Všemožné doplňky do bytu, dárky… No a konečně několik žen, oblečených jako já. Procházet se po indické ulici v tričku a riflích je očistec. Všichni na Vás koukají. Možná je to i kvůli jiné barvě pleti a celkově exotickému vzhledu. Nikdo u nás by nevěřil, jaké peníze jsou Indky schopné vynaložit za „bělící“ krémy na obličej! Je tady ohromná reklamní kampaň na zesvětlující krémy, které Vám rozjasní obličej za pár dní. Zaručeně budete mít světlejší pleť! Od každé značky najdete alespoň jeden takový. Kdyby Indové věděli, že u nás ženy utrácejí za to, aby byly hnědé, ťukali by si na čelo. Z čehož jasně vyplývá, že do solárka se tady rozhodně nedostanu. Byla jsem tak nešťastná v tom svém evropském oblečení, že se Ondra slitoval a koupil mi za 300 rupií indickou halenu. Sice ji nemám nosit před ním, protože se mu to vůbec nelíbí, ale až půjdu sama nakupovat, tak se v ní budu cítit lépe. Je lehká a vzdušná, dost široká a dlouhá, abych neprovokovala. Dál jsme koupili vodu a nějaké drahé pečivo k obědu, protože všechny restaurace už měly zavřeno – byl přece svátek! Obchody zavíraly v 15h., jen tenhle supermarket měl otevřeno déle.

Nakupování byl asi nejlepší zážitek. Obrovský výběr všeho a za nízké ceny. Tedy, existuje zboží, kterého je omezený výběr a je drahé – třeba toaletní papír. Ten totiž Indové nepoužívají. V běžném obchodě ho nekoupíte, jen ve větších supermarketech. Stojí klidně i 200 – 300 rupií (jako moje halena)! My jsme ho sehnali za zvýhodněnou cenu 109 rupií – 4 role (cca 40 korun). Dál není výběr masa (kromě specializovaných prodejen), ale kuřecího je dostatek. Většinou je mražené. Mražené kuřecí párky, nugety, hamburgery, salámy i maso. Ještě se tu dají koupit mražené ryby a mořské plody, ale taky žádná sláva. Za kasou sedí chlapi, pak ještě stojí dva u pásu s nákupem a rovnají jídlo do tašek. Skoro nikde nevidíte pracovat ženy.

Cestou z obchodu se na nás „pověsila“ malá indická holčička a chtěla peníze. Když jsme si jí nevšímali (dle instrukcí), chytala nás za ruce, tahala za oblečení, štípala nás, věšela se na nás, neustále něco mlela – absolutně nebylo možné ji odehnat. My jsme pořád šli a ona s námi, sledována dalšími výrostky. Hrozný pocit, ale nejhorší je, že mi jí po pár minutách nebylo vůbec líto, dostala jsem na ni vztek. Můj první opravdový den v Indii a hned tohle. Nejradši bych jí něco dala, aby nás nechala na pokoji, ale Ondra byl neústupný. Několikrát na ni zakřičel „čelo“, což znamená „vypadni“, ale ona se jen smála a odpovídala „no no no“ a ještě urputněji se nás držela. Znovu jsem navrhla, že jí něco dáme, aby zmizela, ale při představě, že se pak na nás vrhnou i všechny ty ostatní děti a jejich rodiče, jsme raději přidali do kroku. Krčila jsem rameny a ukazovala jí prázdné ruce, ale jí stačilo, že jsem bílá a jinak oblečená – věděla, že něco mít musím! Dala nám pokoj až ve chvíli, kdy se naproti nám vynořil další párek cizinců. Zajímavé je, že vždycky víc otravují toho chlapa – mají asi zkušenost, že on je ten, kdo nosí peníze.

Indický svátek Diwali vyvrcholil 28.10. večer. Naše chodba byla vyzdobená živými květy a svíčkami. Jedna indická rodina s malými dětmi byla na chodbě a sledovala společně s námi ohňostroje venku. Všichni byli oblečení velmi slavnostně, obě děti v bílém. Ondra se jich ptal, jestli to jsou jejich Vánoce. Paní to potvrdila. Dávají si dárky, zdobí byty a domy, ale hlavně – celou noc bouchají petardy a dělají ohňostroje. Nikdy jsem nic podobného nezažila. Vypadalo to, jako by vypukla válka. Všude duněly výbuchy podomácku vyrobených petard, lítaly rachejtle – venku se ani nedalo dýchat, jak byl vzduch prosycený tou „spáleninou“. Takhle to vypadalo až do šesti do rána. V průběhu dne a následující noci se ještě několik ran ozvalo, ale už to nebyl takový „nářez“.