26.10.2008 Moje cesta do Indie se zkomplikovala už na letišti v Praze. Kvůli husté mlze byl omezen provoz a můj odlet do Zurichu se tak posunul o 1,5 hodiny. Bylo jisté, že odlet Airbusu z Zurichu do Delhi nestihnu.
Slečna na přepážce mi sdělila, že do Delhi letíme z Prahy celkem tři a že se o nás letecká společnost v Zurichu postará. Rozhodla jsem se, že své dva spolucestující najdu ještě v Praze, abych na tu šlamastyku nebyla sama. Indové Nittin (26) a Pankaj (23) se nedali přehlédnout. Oslovila jsem je, zeptala se, jestli také letí do Delhi – a byla ruka v rukávě:-). Oba pracují v Brně (v IBM), letěli domů na svátky Diwali (indické svátky světel – jako naše Vánoce a Silvestr dohromady).
V Zurichu jsme přistáli těsně po startu letadla do Delhi. Společně jsme se snažili přemluvit Švýcarku na informační přepážce, aby nás poslala do Mnichova nebo do Frankfurtu, odkud ten den odlétaly dva další spoje do Delhi. Marně. Tvrdila, že jsou oba lety obsazené a že musíme letět až o den později! Společnost Swiss Air nám zajistila hotel s večeří a snídaní. Oba Indové byli pěkně naštvaní, ale pořád mi opakovali „no stress, no stress“ a snažili se mě uklidnit. Společně jsme se ubytovali v Novotelu a vydali se na prohlídku okolí. Neměli jsme švýcarské franky, abychom třeba sedli na tramvaj a jeli do centra, a tak jsme se procházeli jen kolem jezera poblíž hotelu. Večeře byla až od šesti a my už jsme měli hrozný hlad. Naštěstí jsem si do kabelky dala několik výborných karamelek od kolegyně z práce, tak jsem své spolucestující pohostila alespoň jimi.
Probrali jsme všechno, hlavně rozdíly mezi českou a indickou kulturou. Mohli srovnávat, pracují v ČR už rok. Co mě zaujalo – v Indii se všeobecně odsuzuje pití alkoholu, jakéhokoli. Oba Indové se mnou u večeře pili víno, v ČR normálně pijí pivo, ale doma by se k tomu NIKDY nepřiznali. K dobrým mravům patří nejíst maso. Většina Indů jsou vegetariáni. Nittin a Pankaj jedí kuřecí maso, ale jejich rodiny ne. V Indii neexistuje, aby dal syn před svou matkou pusu své přítelkyni nebo manželce. Stejně tak neexistuje, aby spolu dva mladí lidé před svatbou žili ve společném bytě, tak jako u nás. Partnery vybírají ještě stále rodiče. Není to už tak striktní, že by jim je nutili, ale dohazují, ptají se. Dál jsme mluvili hodně o jídle, naše kuchyně jim samozřejmě připadá nudná – málo kořeněná. Navíc je většina jídel masitých, takže si zkrátka nemají z čeho vybrat. V hotelu si objednali vegetariánské brambory s čočkou. Nechutnalo jim to – prý „not spicy“.
Následující den už vše proběhlo přesně podle plánu. Letěli jsme Airbusem A330-200, vzdálenost necelých 7 tisíc km, délka letu 7h15min, v letové hladině 11 887m. Časový posun + 4,5 hodiny. Vedle mě seděla milá paní z Rakouska, do Indie letěla už potřetí – za přáteli – a tvrdila, že je to „amazing country“. Vzájemně jsme si pomohly s vyplněním imigračního letáku pro indické úřady. Letiště v New Delhi (28.10.2008, 01:00 a.m.) Od kolegy z práce jsem byla připravená na to, že letiště bude „fakt humus“. Jenže od té doby, co tu byl na dovolené, se mnohé změnilo. Letiště je zrekonstruované a vypadá opravdu dobře. Navíc ty svátky Diwali – všude výzdoba z živých květů, řetězy ze žlutých hlaviček afrikánů se táhly kolem dveří, no krása.
Měla jsem radost, usmívala jsem se na všechny kolem. Úředník na pasové kontrole mě zpražil přísným pohledem, ani se neusmál. Hlasitě jsem ho pozdravila „good evening“ – zamračil se ještě víc, neodpověděl. No, nevadí, hlavně, že mi dal razítko do pasu a pustil mě do haly pro kufr. Měla jsem přikázáno pospíchat, protože kufry projedou po pásu pouze jednou a pak skončí na jedné velké hromadě. Naštěstí ten můj teprve jel. Jako jediná jsem ho měla zabalený v igelitu ze švýcarského letiště (stálo mě to 7 eur, ale kufr je jako nový). Pak ještě odevzdat letáček se jménem a s prohlášením, že nedovážím žádné zboží ani maso (uherák jsem zapřela). No a pak už jen průchod „uličkou slávy“ (davy nedočkavých Indů, zejména řidičů s cedulemi) a přivítání s Ondrou!!! Nittina a Pankaje už jsem ten večer neviděla.
