Titulek článku hlásal: JE LEPŠÍ BÝT HEZKÁ NEŽ CHYTRÁ. Tvrdí to prý odbornice na pocity štěstí. No, ještěže si tohle můžeme všichni vybrat. Ještěže i naši rodiče si mohli říct: „Pojď mámo, vlítnem na to, uděláme si krásnýho génia!“
Aby bylo jasno, ten titulek mě nijak extrémně nerozčílil. Spíš donutil k zamyšlení. Co s tím udělám? Nic. S materiálem a potenciálem, co do mě byl vložen, musím prostě pracovat a ne, není to vždy sranda. Když chci, umím být i hezká, když chci, umím být i chytrá. Když chci, dokonce umím být i blbá. Ale to moc často nechci. I když vlastně…
Někdy si říkám, že bych měla svatej pokoj, kdybych byla blbá. A třeba někdo, kdo to teď čte, si řekne – ježiš, ta je blbá, když si myslí, že je chytrá. Ale já si nemyslím, že jsem chytrá, ale je pravda, že když se mi sem tam něco povede, tak si řeknu – no, nejsem úplně blbá, že jo!
Ještě se v tom orientujete? Já moc ne, takže…
Takže co teda jsem? No, ať si udělá každej obrázek sám, ať už mě zná osobně nebo mě jen čte. K tomu povzdechu, že bych měla svatej pokoj, kdybych byla blbá, jsem dospěla v různých životních situacích, kdy jsem reprezentovala školu na matematické olympiádě, když jsem se učila na maturitu, zkoušky, státnice anebo teď, když si nevím s něčím rady v práci.
Možná proto, že jsem plynule mluvila ve dvou letech. Možná proto, že jsem nosila ze školy jednu jedničku za druhou. Možná proto, že jsem psala nejlepší slohy ze třídy. Možná proto, že jsem se dostala na gymnázium. Možná proto, že mě kdysi moje paní třídní na gymplu seřvala a tím mě probrala z tý diskotéky, že bych se snad měla věnovat dějepisu. Možná proto, že jsem se po maturitě dostala na pět vysokých škol (a pak si samozřejmě vybrala tu špatnou). Možná proto, že jsem na druhý pokus zvládla vysokou školu bez větších potíží. Možná proto, že jsem splnila očekávání svých rodičů a za jejich podporu duševní i finanční jsem se jim odvděčila docela dojemnou promocí, kde jsem přebrala diplom a s ním i titul inženýr. Možná proto, že jsem už v době promoce měla jisté zaměstnání ve firmě, kde si mě „vychovali.“
Možná proto si někdo může myslet, že jsem chytrá. Že si dovedu poradit v různých situacích, že jsem ve své práci kreativní a pečlivá a že mám plno ušlechtilých koníčků. Jo to jsem, jo to mám. A co z toho mám? Kromě platu, ze kterého žiju, je to taky hlava plná starostí. Protože si je připouštím, neumím je vytěsnit a přemýšlím nad nimi. Není mi jedno, jak a co dělám. Dokonce mi ani není jedno, když se někdo jiný k někomu dalšímu chová tak, jak by neměl. Když se něco nedaří, trápí mě to a nosím si to všude s sebou, třeba z práce domů a pak se ráno budím s tím nepříjemným pocitem, jako když jsem vstávala v den důležité zkoušky.
Dá se to nazvat zodpovědností, ano, jsem zodpovědná. A pilně se učím, abych si ty pracovní trable nenosila domů. Ne vždycky to jde, pokaždé to někde vybublá a uklidnění nacházím v tom, že mám kolem sebe osoby podobného zaměření. Díky tomu si rozumíme a říkáme si, jo, kdybych já byla bývala byla blbá, tak…
…bych třeba někde motala housky, lakovala ženským nehty, pípala zboží na kase nebo rozdávala toaletní papír za 12 korun na veřejných záchodcích na nádraží. Než se rozčílíte, chci říct, že si všech těchto povolání nesmírně vážím. Zejména pak té paní na vlakovém nádraží v Plzni, pro kterou mám každý pátek těch 12 korun připravených a šťastně ji zdravím, protože je to v danou chvíli po skoro dvou hodinách ve vlaku, a já se ve vlaku prostě nevyčůrám, ten nejúžasnější člověk na světě. Mé světlo na konci tunelu, ke kterému kráčím nejistými krůčky s nohama do X, jak se bojím, abych to stihla. Potřebuju k životu všechny tyhle lidi a vlastně jim závidím, že nemusí ve svém zaměstnání odevzdávat záznamy z povinných akvizičních schůzek.
Jenomže! Jo, pláču na špatným hrobě, kdo mě nutí dělat to, co dělám? Kdo mě nutí lámat si stále hlavu? Jsem blbá, když si myslím, že musím bejt blbá, abych chodila domů s čistou hlavou. A i když si asi dost lidí myslí, že jsem chytrá, tak skutečně chytrá budu, až si zařídím život ke své absolutní spokojenosti. Až nebudu blbá. Protože je to samozřejmě zcela v mých rukou.
Nad vším hodně přemýšlím. Mám? Nemám? Neublížím někomu? Není blbý, že dělám tohle a tohle? Co si o mně pomyslí ta a ta? Nebude se za mě třeba někdo stydět? Mám to tam napsat? Mám to poslat? Tady pozor, za toto váhání jsem vlastně ráda. Ono je totiž bejt blbá a pak ještě blbá. Chápete, ne? Některé věci se prostě v životě nedělají, a když mi bylo dáno do vínku nad nimi tolik přemýšlet, mám větší šanci si chyby včas uvědomit a tedy – neudělat je. Nejen já. Vy všichni. Dvakrát měř, jednou řež. Než něco řekneš nahlas, třikrát si to v hlavě zopakuj. A to platí pro všechny bez rozdílu IQ. Jenže ne každej to dělá. Bohužel.
V tom slavném výzkumu, o kterém psal článek, jenž měl ten zvučný titulek, vyšlo, že šťastnější jsou lidi, co jsou hezcí, tedy že jsou šťastnější než ti chytří. A ti, co jsou obojí? Wow, gratuluju! Ale dokud tohle všechno nepůjde nějak ovlivnit v prenatálním období, pak je to, přátelé, stejně jenom v našich rukou. Protože to my se chceme podívat do zrcadla a líbit se sami sobě. Ať už je důvodem nový účes nebo, jak se sami na sebe v tom zrcadle usmějeme a pochválíme se tím za něco dobrého, co jsme udělali. Podívat se sama sobě do očí bývá občas stejně těžké jako dívat se do očí někomu, komu se třeba zrovna omlouváte… Podívejte se do svého srdce a do své hlavy! Je tam vše v pořádku?
A tak si říkám – nebuď blbá. A vy, nebuďte blbí, nehledejte krásu tam, kde není skutečně důležitá. Ten, komu nebyla krása dána do vínku, je prý nešťastněšjí, ve skutečnosti ale může být, a často bývá, mnohem krásnější než člověk, u kterého je to zřejmé na první pohled. A krásu srdce my chytří poznáme. My chytří, a je to tady! Kdybych byla bývala byla blbá, tak se nad tím nepozastavím a svou chytrostí si budu jistá. Ale já nejsem a nikdy nebudu.
Tak milá paní odbornice na pocity štěstí, chtěla bych Vám říct, že šťastná skutečně jsem. A moc. A je to tím, že mám kolem sebe dost osob, pro které je poměr mé chytrosti a krásy ideální, kterým ten poměr evidentně vyhovuje, a mají mě takhle namíchanou rádi. Je mezi nimi i ten, na kterého jsem dvacet osm let čekala, a který je natolik odvážný, že o mně, takové, jaká jsem, mluví jako o své dívce. A nemá rád, když říkám, že kdybych byla blbá, měla bych svatej pokoj. Pochopil mě a udělal mě šťastnou. A to je nejvíc.
A kdybych byla bývala byla blbá, tak jsme se třeba ani nepotkali. No vida, a je to tady zase :)
