Já, pravdoláskař

Možná jsem se tak narodila. I když to bylo ještě více jak rok před tím, než tady pukaly ledy a než hesla o pravdě a lásce zněla ze všech stran. Ale vyrostla jsem s nimi a přijala je za své. A vyznávat je nepřestanu. Nikdy.

Jsem v citlivém věku. V tom, kdy je zřejmě žena předurčena k tomu, aby byla matkou něčeho libovolně malého, a tak se často dojímá, přestože matkou ještě není. Nebo to tak možná vůbec není a to jenom já jsem cíťa, kterýho rozbrečí kde co. Například minutové záběry v televizi z Václaváku nebo Národní třídy z roku 1989. Marta na balkóně Melantrichu a ta magická slova o tom, že „vláda věcí tvých zpět se k tobě navrátí, lide, navrátí…“ Nebo „máme holé ruce“ a „nechceme násilí“. Všechno tak prosté, všeříkající a jednoznačné.  

Jsem hrdá. Jsem hrdá na to, co pro nás vybojovali naši rodiče, naše babičky a dědové, tety a strejdové a jejich přátelé a přátelé jejich přátel… Všichni ti, co chodí mezi námi a žijí celkem normální životy, ačkoli byli tehdy u toho. Dali nám svobodu, volali o ni, a jak jejich hlas sílil a přidávaly se k němu další hlasy, děsil ty, co stáli proti nim. Až je jednoho dne definitivně poslal pryč. A s nimi i poslední tank.

Víte, já jsem už dříve říkávala, že kdybych v tom revolučním roce 1989 byla studentka, určitě bych taky chodila na Václavák a Letnou. Ale pravda je taková, že vlastně vůbec není jisté, jestli bych byla studentka. Už se to nedozvíme a je to jedno, toho podzimu se v naší rodině řešily tak maximálně plíny a taky se šlo s kozou k puklovi. A každý rok na to naši vzpomínají, protože o začínající revoluci neměli na pošumavském venkově ani tušení. Natož pak já, v těch plínách.

Ale asi my všichni, kterým nám je letos kolem třiceti, kdo jsme chodili do školy, kdo čteme noviny, koukáme na televizi a sjíždíme internet, na to máme nějaký názor, že ano. A ať už jsme k němu přišli jakkoli, rozmohl se nám tady takový nešvar, že se nám ho stále někdo snaží vyvracet a dodávám, že myslím ten kladný názor, že myslím tu hrdost a vděčnost za to, že můžeme svobodně cestovat, studovat, volit a chodit na jakékoli koncerty. Za to, že můžeme svobodně žít.  

Už třicet let, zbývají v podstatě hodiny do výročí chvíle, kdy to všechno začalo, na Albertově a pak na Národní třídě. Záběry těch okamžiků, kdy byly překročeny všechny meze a došlo k tolik známému zásahu proti studentské manifestaci, mají pro mě sílu, které se nemůže rovnat žádný film ani dokument. Za svíčky a kytky přišla od soudruhů tvrdá reakce a nechci ani myslet na to, že se najdou lidé, co to zpochybňují. A že mezi nimi jsou i nejvyšší přestavitelé naší země. Nechci na to myslet a nechci o tom teď psát, protože motivem k tomu napsat po dlouhé době tenhle článek, je hlavně vděk a hrdost, chuť vzdát hold všem těm statečným studentům, kteří dneska už někteří mají děti nebo i vnoučata, ne stěžovat si na to, co se nepovedlo. To je hrozně jednoduchý a nám to moc jde. Kritizovat a nadávat si mezi sebou, hádat se a sortovat své spoluobčany na ty slušné lidi, na vlastence, řešit neustále, kdo za co může a kdo to zkazil.

Už dlouhé roky na to všechno nahlížím s jasným a jednoznačným postojem, který mi nikdo nevnuknul, přijala jsem ho na základě toho, co jsem se naučila, co jsem si přečetla v knihách a v rozhovorech a co jsem viděla v nejrůznějších dokumentech a reportážích. Vybrala jsem si už dávno tu stranu pomyslné barikády, tu, kde se stále ještě věří v to, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. A tak jsem automaticky zařazena do skupiny pravdoláskařů, sluníčkářů a pražské kavárny. Což mi připadá docela zábavné a neuráží mě to. Myslícího a inteligentního člověka těžko urazí někdo, kdo nevykonává svou funkci, jak má, ba naopak zneužívá své pozice tiskového mluvčího k něčemu, co s náplní jeho práce nemá absolutně nic společného. Jmenovat není třeba, myslím.

Nevidím jediný důvod jakkoli se obhajovat nebo komukoli vysvětlovat, proč to prosté Havlovo heslo, které v sobě podle mého názoru obsahuje to nejčistší sdělení, nosím ve svém srdci. A že když vidím ty třicet let staré záběry, zrak se mi mlží dojetím i strachem. Ta síla lidskosti, která se spojila a zlomila režim naší země, je tady pořád. Zůstala v těch, co u toho byli, i v těch, kteří za to nepřestali být vděční. A i když se dějí v naší zemi absurdnosti, kdy nejvyšší představitelé politiky nejsou trestáni za své protiprávní činy, dokonce mají tu moc jeden z druhého vinu smýt, tak klesat na mysli není ta správná cesta.

Tu opravdovou svobodu musí mít každý sám v sobě. Sám si ji vybojovat a chodit s ní po světě, s ní a se svým čistým svědomím. Protože se možná změnil režim, ale že se nezměnili lidi, je zcela evidentní. Na to je třicet let krátká doba. Už Karel Čapek to věděl: „Národ nepředěláš, ledaže bys měl na to století, jenom davy můžeš vést dnes tak a zítra tak. Kdo nenávidí, měl v sobě tu nenávist vždycky, kde by se v něm tak najednou vzala! Kdo sloužil, bude sloužit dál, kdo chtěl dobré, bude zase chtít dobré.“

Tyhle dny by ale neměly být pošpiněné nenávistí nebo zpochybňováním toho, co se stalo a jak se to stalo. Slavme, že se to stalo, že jsme svobodní a žijeme v bezpečné zemi, nemáme hlad ani válku. A že se tady můžeme mezi sebou hádat a nadávat si, můžeme dělat to, co by nás dříve stálo svobodu nebo i život. A kdo to snad netuší nebo tomu nevěří, měl by poslouchat ty, kteří to zažili. Však to nebyl jen Havel. Vězněné byly i matky od dětí, které byly proti režimu, ti, kteří pomáhali svým známým nebo přátelům utéct, ti, co neztratili víru v to, že bude lépe. Je jich spoustu, přesto se lidé více a více obrací k těm, co historii pouze překrucují a vybírají si z ní, co se jim hodí.

Oslavy výročí skončí a my tady budeme dál. Rozdělený a nesmířený národ, jehož část si myslí, že není co slavit. Možná ne, ale děkovat je na místě. Ať už nahlas nebo tiše, veřejně nebo v soukromí, mezi svými rodinami. Těm, co se nechali bít, a pak o tom podávali svědectví, těm, co se semkli a svou touhou po lepším světě, po svobodě a demokracii vytvořili dav, který změnil svět. Ano, protože my jsme součástí světa, malou ale podstatnou. Naše svoboda je součástí nás všech. Naše pravda a láska jsou pilíře našeho bytí a to všechno je ohromná zodpovědnost. Zvládneme to?

Prosím, zvládněme to aspoň v těchto dnech, se ctí a vděkem, bez nenávisti a zpochybňování. Nejenže se slaví začátek cesty za svobodou a demokracií, také je třeba uctít ty, které nám minulý režim vzal navždy. Málo jich nebylo a zemřeli pro NÁS. Čest památce těchto hrdinů.

A já, pravdoláskař, co děkuji každý den, za všechno, co můžu, teď děkuji aspoň takto. Upřímně a z celého srdce děkuji a pevně věřím, že doopravdy jednou pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. A mít v sobě nějakou víru je absolutní základ. Tak tohle je má.

DĚKUJI.