Deset let jsi ohřívala, je čas začít VAŘIT!

Míchám na plotně svíčkovou od maminky a těším se, jak si ji dám bez knedlíků i masa. Takovou ji miluju. A takovou bych ji chtěla umět udělat. Jednou. No, asi co nejdřív by to chtělo, vozím si ji takhle do Prahy už skoro deset let!

Teoreticky to totiž znám. Teoreticky toho totiž umím uvařit hodně. Praxe je už horší. Zbožňuju pořady o vaření, mohla bych na ně koukat dokola. A vždycky si říkám, ježiš, to bych taky zvládla. A pak dělám jenom polívku a volám na mamku kvůli každé prkotině, se kterou si nevím rady. Když se vám ten studentský styl života protáhne do skoro třiceti, tak jste pak prostě trochu ve skluzu. Svoboda plná kultury, večírků, přátel a relax víkendů na rodné hroudě není nic motivačního, nedělní zúčtování nad diářem většinou jasně pravilo, že aktivit na další týden je dosti, šup do krabičky s kuřetem a rýží, to je na dva dny, ve středu nemá cenu nic vařit, ve čtvrtek jdu s holkama posedět a na obědy chodíme s kolegy pohromadě, protože je to něco jako terapie. No, takže pondělní velký nákup zase čítal čtyři jogurty a další potraviny, se kterými už není třeba dělat absolutně nic kromě jejich rozbalení z obalu.

No jo, čas od času jsem se zastyděla. Když bylo mojí mamince tolik, co mně, vařila pro pětičlennou rodinu. Já mám vařit sama pro sebe a to mě prostě neba. O pár víkendech jsem si vyzkoušela vařit pro pětičlennou rodinu a dopadlo to tak, že jsem po té dřině a výsledek neměla ani chuť, zvlášť když jsem za sebou viděla kuchyň zaneřáděnou od podlahy po strop, bramborovou kaši na zdi, slupky od mrkve všude po podlaze a krémovou česnečku, co „utekla“ až do bedny se dřívím do krbovek. O ou. Ptáte se jak? Taky bych ráda věděla, vždyť jsem udělala všechno jako Dita!

Taky jsem udělala všechno jako Ella, moje guru ze skvělého amerického videoblogu o vaření, ale stejně mi místo nadýchaných jahodových koláčků vzniklo spíš cosi na plechu slitého do jednoho kusu vypadajícího jako bublanina pečená s dvěma promile pod kůží. Chyby mají různé důvody a ano, kdybych vařila podle Magdaleny Dobromily, těžko by se to všechno podělalo vinou špatného překladu z angličtiny, tak je to.

Občas se to ale i povede. Ačkoli si sem tam kladu moc vysoké cíle. Nicméně byla jsem první v rodině, kdo zkusil upéct chleba a ostatní ho dokonce jedli. Sama ve svých očích jsem vyrostla do kulinářských rozměrů Jamieho Olivera a další den se nechápavě koukala na bábovku, kterou jsem v životě pekla už stokrát, jak se po svém vyklopení zmenšila o polovinu. Tak příště nohama na zemi, Ivčo, ano, mohla to být chyba materiálu (vajíčka? mouka?), ale taky za to možná mohla tvoje vlastní hlava, co si to chtěla udělat po svém a rady dvou zkušenějších – rodičky a prarodičky – nepovažovala za důležité. A máš to!

A když si sama nedáš říct a nedokážeš najít motivaci něco se svou nemožností dělat, budeš k tomu donucena. Potom se babička chytá za hlavu, ujišťuje svou dceru, že ten králičí vývar zcedí radši sama a zatímco ta ji zvýšeným hlasem upozorňuje, že se to jednou prostě naučit musím, rozlévám ho po celé kuchyni a přemýšlím, jestli bude lepší rozbrečet se nebo utéct. Na mou obranu, když se polívky dělá množství, které by stačilo i pro fotbalový tým včetně náhradníků, trenéra i maséra, není to úplně snadný úkol.

Pracovní neschopnost šéfkuchařky naší rodiny a současně tedy i neschopnost vařit mě postaví k plotně vedle o dvě generace starší prarodičky, která tvrdí, že UŽ nic neumí, zatímco já JEŠTĚ nic neumím. Bude z toho průměrné jídlo, myslíte? No, když pacientka poslala z postele nějakou radu a já si pro ty rady naběhala po schodech stovky metrů, nakonec to mužské osazenstvo dokonce i pochválilo, třebaže se nad hrnci a pekáči vznášely hádky, vztek, zoufalství a nakonec snad i smíření se s hladem.

Já jsem ale pořád relativně v klidu. O nic nejde.

Panika nastane ve chvíli, kdy najednou je pro KOHO vařit. Pro jednoho člověka, pro toho, kterému bych ráda vařila příštích pár desetiletí třeba denně. Kdybych to uměla. Co teď? Přiznám asi barvu, žejo.

Já moc nevařím. Teda, vařím jakoby trochu. Vařím spíš jednodušší jídla, víš, jednoduše mě moc nebaví vařit si sama pro sebe a… Bla, bla, bla. Výmluvy jsou na nic, víc jak deset let jsem na to prděla, tak jak to teď zvládnout nejlépe za několik dní?

No, nebudeme začínat hned tou svíčkovou. Lasagne podle Ivety jsou dobrý start, taky rizoto a cokoli z kuřecího (ne, vlastně cokoli ne), pár těch polívek, saláty všemožného druhu a pokrmy, na které se suroviny prostě nasází do pekáče a dá se to zapéct. To je vaření, co mě nejvíc baví, nechci přece trávit život u plotny, ne? Já mám vyšší cíle! Obalit řízky, udělat kaši, ohřát párky, nastrouhat sýr, uvařit rýži z pytlíku, těstoviny podle návodu, upéct bábovku, nakrájet toho taky zvládám dost… to vše ovládám, no, ale s tím si do konce života asi nevystačím. Takže co?

Pozitivní motivace ale dělá své, pochvaly hřejí a já MU chci dělat radosti víc a víc. Možná bude stačit vzít všechny ty kuchařky, co mi nenápadně nosil Ježíšek do rukou v jinou denní dobu než před spaním, kdy si ráda plánuji, co bych mohla uvařit, dopolední doba je ten správný čas, nekoukat a tvořit. Možná bude pro začátek stačit aspoň být k ruce zkušenějším, krůček po krůčku se učit, protože… od tvé maminky mu chutná, Ivčo, když se to naučíš podle ní, bude mu chutnat i od tebe. Tak by to mohlo jít. I ty knedlíky a nakonec třeba i ta svíčková. Mezitím si dát nějakou tu sekanou, nějakou tu rajskou, nějaké ty lívance…

Mňam, dovečeřela jsem tu ohřívanou svíčkovou, samotnou, nic k ní nepotřebuju. Ale vím, že ji potřebuju umět. Vůbec není blbost, že láska prochází žaludkem a i já chci na tuhle lásku znát ten správný recept. A tak mě napadá, že možná tím receptem je ta láska sama. Že s ní jde všechno líp od ruky, že s ní všechno líp chutná a voní, že s ní jde všechno ruku v ruce. A jestli je to láska k druhému nebo k tomu procesu, kdy vám pod rukama na pánvi vzniká gastronomický zázrak, je jedno, pokaždé je to pozitivní přidaná hodnota. A tím se v životě řídím.

…i co se psaní týká, takže asi nebudu dokonalá kuchařka ani bloggerka nebo spisovatelka, ale sem tam se najde někdo, kdo to mé „umění“ od času ocení a já budu spokojená. A třeba se budu zlepšovat. Doufám v to :)