Kroky vpřed a do neznáma zároveň. Věk: 30.

Když říkám, že jsem žádnou změnu 1. března 2018 v 17.25 hodin nepocítila, je to pravda. Je to jen číslo, a jestli je na začátku dvojka nebo trojka, je jedno. Stejně to ale postupem času člověka nutí k zamyšlení a bilancování.

Na minutu přesně 30 let poté, co jsem vykoukla na svět, jsem seděla ve vlaku, který měl rozbitou lokomotivu a zůstal stát kdesi v poli mezi Prahou a Plzní. Byla mi zima, bála jsem se o velikou kytici, kterou jsem k narozeninám dostala od anděla jménem Stáňa, a nervózně sledovala, jak na obou mých telefonech ubývají procenta baterie. Nakonec jsme měli zpoždění 99 minut a během nich jsem několikrát po telefonu vysvětlovala svému chlapci nebo svým rodičům, že není možné, aby pro mě dojeli, protože všude kolem je tma a vůbec nevím, kde jsme. Nakonec se vlak pomalu rozjel, a i když je to blbost, s oblibou vykládám, že jsem život třicátníka začala žít právě s tímto 99minutovým zpožděním.

Nabízí se otázka, jakej je život třicátníka? Vzoreček na to naštěstí není, protože bych asi nevěděla, jak v něm vyplnit neznámé. Nejsem vdaná, nemám děti, nevlastním auto ani nemovitost. Jsem člověk, co má poměrně rád život a snaží se užívat toho, co mu nabízí. Moje záliby, mí přátelé, můj chlapec, moje rodina, moje doma… Ale kecala bych, kdybych řekla, že není v mé hlavě prostor přemýšlet nad tím, co všechno by mohlo být jinak.

Nebo co jsem mohla udělat jinak, kdysi. Párkrát jsem se pokoušela nad tím polemizovat. Třeba jako kdybych vystudovala jinou školu, mohla jsem dělat dneska jinou práci a tak dál, a tak dál. To ale vlastně není nic, co by bylo konečné. Teoreticky ještě můžu vystudovat jinou školu a dělat jinou práci. A i když si to teď neumím moc představit, že moje hlava bude nějaké znalosti pojímat, spíš jsem si řekla, že bych právě výplody své hlavy měla začít konečně skládat v knihu, možný je všechno. Třeba to jednou ještě udělám!

Tak co by člověk přemýšlel nad tím, co bylo. Co by kdyby… Je to ztráta času. Něco jsme si rozhodli sami, něco za nás rozhodli třeba druzí, ale ani o vteřinu zpátky se vrátit nejde. Bilancovat tedy můžeme maximálně nad tím, co bude. Řešit to, plánovat, rozmýšlet. Nad tím, co je blbě teď a co s tím můžeme udělat.

Myslím si, že u mě v tom úplně nehraje role ta třicítka, co ji mám na krku. Nebo se to prostě jen tak sešlo, že jsem se rozhodla pro krok do neznáma. A to doslova.

1. srpna 2010 první den jsem nastoupila do své současné práce jako praktikantka. Ještě ten den jsem byla přesvědčená o tom, že se druhý den už nedostavím. Ale nakonec jsem se dostavila a osm let neodešla… Po praxi jsem byla brigádnice, po brigádnici asistentka oddělení, po asistentce specialista, pak manažer a teď jsem vedoucí oddělení. Toho, kde jsem začínala doslova jako přidržtaška.

1. srpna 2018 jsem si odemykala dveře kanceláře s úplně novým pocitem. Nenapadlo by mě, jak se budu ve výpovědní lhůtě cítit volná. A i když jsem se stresovat ještě úplně nepřestala, tak se mi najednou chodí po tom světě líp a zase se prý více usmívám. No tak sláva, tak to asi byla správná volba, říkám si. Ačkoli je velice pravděpodobné, že za chvíli nastoupí stres z toho, že jsem to udělala, aniž bych měla jinou práci jistou.

Jenže jsem nutně potřebovala něco, co mě posune dopředu. Jakkoli. První krok. Přičemž mě okolí ubezpečovalo o tom, že teď je to nejlepší období, kdy to udělat. A jestli budu neúspěšně chodit po pohovorech a natluču si pusu, nebudu litovat, protože na to klišé „i pád na hubu je krokem kupředu“ prostě věřím.

Mít svý jistý je hrozně pohodlný. Možná je načase v tom jednatřicátém roce zkusit trochu něco jiného. Uvědomuju si, že teprve teď mám šanci ukázat, co že to ve mně vlastně je a jak moc jsem schopná. Jestli konečně splním nějaké to své předsevzetí. Jestli najdu ztracenou vůli a motivaci pustit se do toho, o čem sním a co mi poslední dobou vůbec nešlo. Ani nevíte, jak moc doufám, že to půjde!

Každá změna bolí, bez ohledu na to, jestli je k lepšímu či horšímu. Říkám si – bude to dobrý! A říkají to i moji nejbližší, gratulují mi k tomu kroku, ke kterému jsem se odhodlala. Což jen svědčí o tom, jak úžasné lidi kolem sebe mám. A já jim za to moc děkuju!

Takže jo, bude to dobrý!

Pokud se k něčemu takovýmu odhodláváte, držím každýmu palce. Protože teď už vím, že to není lehký. Že to asi bude ještě trochu těžký. Tak si prostě opakujte jako já, že to bude dobrý. A ono bude.