Vojta Beneš – voják demokracie a nositel stálého odkazu

V učebnicích dějepisu nalezneme spoustu významných jmen osobností, které se v minulosti spolupodílely na obnově demokratického Československa. Spoustu jmen tam ale při pečlivé snaze budeme hledat marně, ačkoliv tam právem patří. Jde zejména o ty lidi, kteří nestáli hned v první řadě, ale vytvářeli semknuté a pevné řady následující. Vojtěch Beneš, známější jako Vojta, starší bratr prezidenta Edvarda, je při tom jedním z nich.

Vojta Beneš byl profesí učitel a srdcem sociální demokrat. Když jej po krátkém působení na středočeských školách vítr zavál až na americký kontinent, předával své vědomosti i sociálnědemokratické myšlenky početné krajanské komunitě. Přesně ve stopách T.G.Masaryka a po boku svého staršího bratra také vykonal „po benešovsku“ obrovský kus užitečné osvětové a organizační práce. Když se v roce 1919 vrátil do vlasti, přešel do služeb české zemské školní inspekce a působil jako člen nejvyšších zastupitelských sborů první republiky, ale také třeba jako místopředseda Československé obce legionářské.

Start druhé světové války byl ve znamení opětovného návratu do USA. Své myšlenky a ideje ale prosazoval nadále jako horoucí vlastenec a bojovník za obnovu demokratického Československa. Hájil tyto myšlenky i po osvobození vlasti jako poslanec Národního shromáždění i jako čelný představitel československého demokratického socialismu. Více známým se stal jako iniciátor „Manifestu demokracie socializující,“ známějšího spíše jako Benešova výzva. Když na podzim roku 1948 odchází podruhé do exilu, napomáhá formování exilové ČSSD, ale jeho životní cesta tři roky poté bohužel končí.

Vojta Beneš patřil ke generaci, která nejprve bojovala za samostatnost naší země a které se podařilo zakrátko vybudovat demokratický a humanistický stát, jenž ve všech ohledech patřil ke světové špičce. Ale právě tato generace měla možnost poznat, že život je plný vzestupů a pádů. Namísto toho, aby Vojta Beneš a jeho vrstevníci pomalu začali předávat své zkušenosti mladším a užívat si zaslouženého odpočinku, museli jako již starší lidé čelit hned dvěma totalitám. Poté, co se podařilo s vypětím všech sil porazit jednu, vtrhla do naší země druhá.

Byla o to horší, že ji mnoho našich spoluobčanů nejprve vítalo s jásotem. Většinu lidí by asi zjištění, že jejich celoživotní dílo bylo zničeno v době, kdy jim zbývá nanejvýše deset let aktivního života, definitivně porazilo. Stáhli by se do sebe a do svých vzpomínek.

Vojta Beneš ne. S vědomím, že nejspíš nikdy neuvidí výsledky své práce, začal znova budovat lepší svět. To, že se dnes můžeme svobodně vyjádřit k průběhu volební kampaně či zajet si autobusem do Vídně (a další stovky věcí, které nám dnes připadají úplně samozřejmé), je pak i jeho zásluha. Nejlépe se mu přitom odvděčíme, když budeme vždy a za všech okolností usilovat o dobrou věc bez ohledu na osobní prospěch a také na výsledek.

Protože právě takový je odkaz Vojty Beneše.

Váš Roman Onderka