Památníky vznikají proto, aby lidé nezapomněli. Aby minulost nezmizela v propadlišti dějin. Aby si lidé připomínali významné osobnosti, které svým dílem přispěly k významu státu, města, obce. Tuto definici podle mého názoru nový pomník prezidenta Edvarda Beneše do puntíku splňuje.
Prezidenta Edvarda Beneše spojuje s Brnem již od poloviny 30. let pouto, které tehdejší představitelé města stvrdili jmenováním Beneše čestným občanem města Brna. Druhý československý prezident přijal od univerzity jihomoravské metropole také čestný doktorát z filosofie a technických věd.
A kdo vlastně byl doktor Edvard Beneš?
Edvard Beneš byl nesporný patriot, který naší zemi zasvětil svůj život, a cokoliv činil, činil v dobré víře, že tím prospívá vlasti. Spolu s T. G. Masarykem se za první světové války zasloužil o vytvoření nezávislého státu Čechů a Slováků. A tak i městu Brnu spravovanému do té doby převážně německou radnicí přinesl 28. říjen 1918 návrat vlády do českých rukou. Brno se tak mohlo z „předměstí“ Vídně postupně změnit v sebevědomou metropoli Moravy.
Na dlouhou dobu se pak vzdělaný právník Beneš stal představitelem čs. zahraniční politiky. Byl úspěšný ve Společnosti národů a čelní státníci té doby si ho vážili, někteří se ho obávali. On sám vždy vše zvažoval a hodnotil z hlediska politické účelnosti, které obětoval snad všechno. To mohlo být příčinou, že se v jeho životě vystřídala období slavných vzestupů, ale i tragických pádů. Po smrti T. G. Masaryka byl Beneš zvolen prezidentem a slíbil věrnost jeho odkazu. Podílel se na morální i fyzické mobilizaci národa ke střetnutí s hitlerovským Německem, k němuž však nikdy nedošlo. Přišel pád, mnichovské ponížení, kapitulace, abdikace a odchod do exilu. Politik Beneš se nevzdal. Stal se vůdcem zahraniční politické akce vedoucí k „odčinění Mnichova“, byl uznán za hlavu státu a vrátil se do osvobozené země a na Hrad.
Mimochodem – jedno z nejslavnějších uvítání mu 12. května 1945 připravili občané Brna. Beneš se ale vrátil do země, jejíž nová koncepce se opírala o české komunisty zaštítěné Sovětským svazem, a prezident zklamán mnichovanstvím Spojenců pateticky a nešťastně uvěřil Stalinovým slibům. Přišla sporná rozhodnutí, jakými bylo vydání znárodňovacích dekretů a odsun německého a maďarského obyvatelstva. A důsledkem prezidentových zklamaných nadějí pak byla druhá abdikace, krach již značně osekané demokracie, osobní zhroucení a smrt.
O pomník, který dnes tj. 10. dubna 2010 byl odhalen, se nejvíce zasloužili ti, kteří zůstali věrni odkazu prezidenta osvoboditele. Ti, kteří pod jeho vedením bojovali za obnovení Československa, potomci těch, kteří byli zavražděni v Kounicových kolejích a jinde, i ti, kteří zažili nacistickou zvůli na okupovaném území. Jim i nám všem bude tato socha připomínat muže činu, který se nechtěl stát jen lhostejným svědkem dramatické doby, a ta ho proto poranila a trochu i ušpinila. Ale byl by to špatný hrdina, kdyby se z boje vracel bez poskvrny.
Váš Roman Onderka
