Stalo se (prý) v jednom malém městě. Jistý zákonodárce projížděl coby spolujezdec po svém volebním regionu a kochal se tím, co užitečného pro své voliče vykonal. Osoba blízká, která řídila, si nedělala hlavu s dopravním značením a suverénně vjela do zákazu vjezdu. Leč co čert nechtěl, stál v „jednosměrce“ hasičský vůz a požárníci právě odčerpávali vodu ze sklepa. Osoba blízká tedy opakovaně zatroubila, načež jeden z hasičů nechal čerpání a vysvětlil, že řidič páchá dopravní přestupek. „Ale já mám imunitu!“ ohradil se zákonodárce. I takovou má podobu tolik diskutovaná imunita.
Těžko hledat něco, co by občanům na politicích vadilo více než právě poslanecká imunita. Přesně řečeno její zneužívání. V povědomí lidí je někdy zafixován dojem, že co politik, to imunita, takže se čas od času z úst nespokojeného občana dozvím, že moje imunita mne neopravňuje... Takový člověk se pak docela diví, když mu vysvětlím, že coby primátor žádnou imunitu nemám, a nemají ji ani hejtmani či ministři, nejsou-li současně poslanci. Stejně tak se imunita úplně nevztahuje na běžné přestupky či dokonce kriminální činy – o vydání provinilce totiž rozhoduje parlament. Řada poslanců napříč politickým spektrem by mohla vyprávět.
Ať tak či onak, veřejnost bezesporu současné snahy na omezení imunity zákonodárců vítá. A vítá je i sociální demokracie. Já osobně nepochybuji o tom, že tyto návrhy moji poslanečtí kolegové podpoří. To ovšem neznamená, že poslanecká imunita přestane existovat. Má totiž zcela racionální důvody.
Kořeny imunity můžeme najít už ve středověku. V církevním právu chránila církevní instituce před zásahy světské moci, stejně stará je i diplomatická imunita, která se vztahovala nejprve na královské posly a poté na vyslance, velvyslance a řadové diplomaty. Imunitu měli i členové prvních zákonodárných sborů a v Říšské radě rakousko-uherské monarchie již byla přesně definovaná.
Úkolem poslanecké imunity bylo (a navzdory excesům podobným výše uvedenému stále je) chránit poslance proti stíhání v důsledku proslovů a názorů vyjádřených jak v parlamentu, tak v médiích, ale i proti trestnímu stíhání v jiných oblastech, které by mohlo fungovat jako jakési „zástupné řešení“.
Je proto důležité najít rozumný kompromis, řešení, které jasně oddělí zrno od plev. Nikdo z nás si nepřeje, aby zástupci lidu zaštítění imunitou jezdili opilí v autech, tunelovali společnosti a měli imunitu i léta a léta poté, co se se zákonodárným sborem definitivně rozloučili. Na druhou stranu si ale snad nepřejeme ani to, aby začala policie stíhat opozičního poslance kvůli nějaké vykonstruované kauze krátce poté, co položil členovi vlády několik mimořádně nepříjemných otázek.
Politika byla, je a bude službou veřejnosti. Ti, kteří ji vykonávají, by měli mít odůvodněný legislativní štít potřebný ke své politické činnosti. Ale ani o málo víc.
Váš Roman Onderka
PS: Neklame-li mě paměť, s imunitou a papalášstvím bojovala již první Čalfova vláda, která v dubnu 1990 (tedy před dvaceti lety, to to utíká), přijela na své jmenování na Hrad autobusem.
