Příběhy andělů: I. Milinka

Současná Alžběta toho roku byla korunovaná, když anděl sestoupil vtělen do Milinky mezi nás. Do malé, roztomilé Milinky v éře nezrovna příznívé. Nepříznívé okolnostmi pro Milinku. Holčičku s údělem takovým, jaký její bedra budou muset nésti již tak zbrzka života jejího a tížit křehkého a citlivého nitra jejího po zbytek existence její.

Zrozena jí, té mateřince, co neumí můj úsudek ji začlenit tam a nebo onam. Neumí anebo nechce, však s odpuštěním srdce mé ji přijímá. A jemu, tomu onomu bezejmennému, vlastnímu, však tolik zla v sobě chovajícímu, toho zla připnuvšího se nebohé Milince na bedra její již neodstranitelně díky úmyslu či choré mysli jeho.

Milinka se nezmínila nikdy o nějakých krásných věcech z dětství. Seč se chce věřit, že tam jistě byly, pak neskutečná muka tyto krásné věci vytlačila z její křehké dívčí dětské mysli. On byl děsný pedant, mateřinka slabá, podvolená a jím bitá. Za doprovodu touto dvojicí dětstvím Milinka s bratrem vyrůstala. Bez patřičné lásky, lásky, kterou mateřinka neuměla ratolestem přes tíhu nátlaku jeho dát, přirozeně dát. Možná chtěla a věřím tomu. Možná odpuštění v rodičovské posléze starosti o vnoučata spatřovala a odčiniti chtěla.

Fyzické tresty a bázeň z jeho domů příchodu Milinkou, mateřinkou i bratrem jejím nebyly ničím oproti úderu čekajícím do chvíle sklonku předzvěsti znamení Milinčiného dospělství však fyzického, nikoli toho duševního, dětského. Vystrašená holčička, v mysli její letité sklíčení chovajíc. On udeřil. Chtíč svůj ukojil na nebohé Milince. Milince, co zastání v nikom neměla a mateřinka nic činíc, však s věděním plným v sobě, jako by se nic nestalo konajíc. Milinka byla mláda dvanáctým rokem svého života, a sloužila jako náhrada mateřinky, která radši, dle paměti Milinčiné, než by ho v lóži trpěla, s vědomím o hrůzách jím na Milince činěných, skutečnost tuto opakovaně přehlížela. Toto až do roku čtrnáctého Milinky mladého, tak ještě raného života. On coby pohlavár režimu, jenž poskytujíc mu systémovou ochranu, bez trestu unikl z tohoto světa, relativně nedávno mimochodem. Milinka s bratrem v domově dětském byli uklizeni a sílu vedoucí k spravedlivosti zadostiučinění v životě nadálém již nikdy nenaleznuvši.

Milinka tedy bez pokrevních autorit vychována, bez pokrevních autorit těch, které ji pedofilně zincestnili, toulajíc se životem pak zůstala dodnes, stále lásku a smysl svého bytí hledajíc. Milinka se ztracenou úctou k tělesné schránce svojí. Tělesné schránce té, která byla před prvním pohledem na svět násilnostmi jeho na mateřince poznamenána. V den narození jejího spatřili porodní pomocnice nártíček dětský o mnoho stupňů otočený a bříško natrhlé s obsahem jeho vyvrhnutým. Co ta duše, ten anděl musel provést, že takto sem musel přijít a vítán hrubě jíž byl prenatálně?

Takto poznamenaná Milinka prostoupivši životem a hledajíc v něm lásku a porozumění, rozhodnuta pro bytosti jakékoli, jen ne ty podobajíc se jemu. Tak urputně hledajíc lásku, že i v slabých chvílích kdysi snažíc se vymanit z tohoto světa. Snažíc a doufajíc ve spásu, jaká se skonem přirozeným až přijde a prostoupí jí.

Snad Milinka spásu chtěla najít v potomkovi svém. Snad. Však nezvládla předat to, co nebylo jí přáno získat a ochutnat. A ten potomek to ví. Ví to tak čistě a jasně a tak dlouze, že vyrostl vedle Milinky a ochráncem i spasitelem se snažil jí býti od chvíle kam jeho paměť sahá. Souputníkem a svědkem osudu Milinčiným se stal a navždy se s tou rolí ztotožnil. Ztotožnil aby však zjistil, že pouze zlehčovat lze proběhnuvší události, nikoli však vrátit čas. Tak moc si ten čas vrátit pro ni často přával.

•••

Dnes, dnes je Milinka o mnoho, nespočet mil dál, našla spoustu odpovědí, prošla zlým, však i spoustou dobrého pak. Občas upadá do sebe a trpí, však není to tak časté. Milinka má vůli a sny a víru upřímnou v naplnění těchto. To je na ní obdivuhodné. Ta síla, síla lidského ducha, jenž překlenout hrůzy uměl a srovnat se se jsoucnem dokázal je tou nepopsatelnou neobyčejností, atypikou podstaty lidské.

Milinka s mateřinkou i k sobě cesty našly s odpuštěním a mateřinka spokojeně dožívá v místech, kde dobra a útěchy duše její se nalézá.

Jakkoli hrůzný byl osud Milinčin, tak čas dal zamést již dříve otevřeným šrámům. Šrámům, které zhojily se okoráním, však zůstaly hluboko uvniř již neodmyslitelně. Vše zlé však zplodilo touhu v ní, aby uměla činiti svět lepším, aby lidem pomáhala a život zlehčovala jim zde. Zlo prý plodí zlo, však důkazem je mi ona Milinka, že čím větší zlo jí potkalo, tím mnohem násobněji dobra ona vyzářila lidem a světu kolem s upřímností jí vlastní a neočekávajíc nic naoplátku. To ji zde drželo a drží.

Život je nevyzpytatelný a stěží říct, zda si osudy vybírají člověka, či zda si člověk vybírá osud, či je to náhoda a nebo shoda okolností, či hra něčeho vyššího. Nechme tuto látku filosofům, teologům a myslitelům. My si nechme smysl pro naleznutí čehokoli krásného i v takových situacích, které se nejčernějšími zdají býti a znásobujme to krásno tak moc, že vše zlé se vedle něj ztratí. Ztratí z očí, co zdobiti by je smích a radost měly.

Život není špatný nikdy tak, že by se nedalo z čeho cokoli vytěžit dobrého. Nebýti to pravda, pak peklo by zde bylo a to tedy není, vidíte jej snad? Protože peklo je peklem do té míry do jaké si jej lidičky zde my připustíme ;)

Inspired © by Life