Hitler, Mugabe, Lukašenko - prašť jak uhoď, štěstí přeje autokratům

Co se dá čekat od študovaného učitele historie, společenských věd a ekonomie, zapřísáhlého odpůrce rozpadu Sovětského svazu, v jehož armádě po čtyři léta sloužil, a eminentního nepřítele stoupenců běloruské nezávislosti, kteréž to zrádci a agenty imperialismu považoval a považuje?

Vězněného kandidáta na běloruského prezidenta Uladzimira Njakljajeva je mi samozřejmě líto a urputnosti v apelech a volání o pomoc nejen jeho dcery Evy Njakljajevo jakbysmet. Co však může EU nebo jednotliví její členové činit?

Shoda náhod, okolností a blbců, kteří na přání autokrata dali tomuto na konci minulého století moc a pravomoce nevídaných rozměrů si vybírá svoji daň. Pokud jsou slyšet argumenty, že EU by neměla jen povídat, ale činit, protože běloruští stoupenci opozice nemají možnost postavit se síle autokratova režimu, protože komu by se chtělo jít do demonstrací, kde na obušky se mají těšit, pak zřejmě nejsou silnou opozicí a není vhodný čas na demonstrace a převraty. Jsme v nějaké době a historie vnitronárodnostní rozpory řešila zpravidla občanskou válkou. Ta ale evidentně nemá šanci a nehrozí. V kontextu demografickém, politicko-historickém i tamějším mentálním je občanská válka téměř vyloučenou ze hry. Proč by tedy Lukašenko nemohl dále si vegetovati nad hlavami tamějších deseti miliónů obyvatel, kteří nenadělají v současnosti nic?

Většina obyvatel je vystrašených a smířena s rolí těch, co se režimu podvolí tak, jak se to umělo za dob Sovětského svazu a následně i za dob Ruska, které podporu Lukašenkově autokracii dávalo a beztak dodnes dává, avšak na úrovni p-š-t, protože nač hovořit o něčem nahlas, když se to ví.

Je to neutěšená situace, ale kvůli pár desítkám až stovkám vězněných nikdo z chtěných spojenců se svou silou nepřispěchá na pomoc. Není to jejich ani náš business. To noviny nenapíší a diplomaté nahlas neprozradí. Zájmy Lukašenka, zájmy Běloruska, neovlivňují zájmy ostatních natolik, aby se tím jinak, než od stolů s nápoji a občerstvením věnovali. Lze však na to upozorňovat. Ale co z toho, že o tom víme. Vždyť nic nového pod sluncem, pořád se ty šlamastiky lidské rasy opakují. Nebýt jich, tak noviny nemají o čem pořádně psát, scházela by peprná témata. Diplomaté by měli pohodovou práci bez námahy s doutníkem v ústech a sklenicí dobré skotské v ruce. Lidé berouc si starosti světské v mozcích svých přespříliš by měli zbytečně moc tvrdé spaní.

Jsme zde se vším všudy kolem nás i v nás samých. Zase nenaděláme nic, jen osvětu snad šířit můžem a dobrým věcem pomáhat jít dopředu. Prosperitu a lepší zítřky jim i nám...